Vloupání

Potřebuju páčidlo

Znáte to filmové klišé, kdy se hrdina úplně bez potíží a nepozorovaně vloupá do cizího domu? Dneska jsem na něj opravdu hodně myslela a snažila se v něm najít inspiraci, protože jsem si zabouchla klíče.

Ráno bylo výjimečně ponuré počasí. Teprve svítalo, nad zemí se válela mlha, ležela jinovatka. Cestu do školky jsem chtěla zvládnout co nejrychleji – šup šup, honem rychle domů k horkému čaji. A kupodivu se mi to dařilo. Ferdíček se těšil do divadla, kam dnes se školkou jeli. Hlavně se teda těšil na cestu autobusem, že prý bude sedět vedle Ondry. „Vedle Elišky nééé, ta mě votravuje.“ Eliška je starší a chce se o něj starat.

Tak jsem měla takovou radost, jak to šlo dobře, že jsem vyskočila z auta a už ve dveřích garáže volám na zvířata: „Kiwi, Kokeš, domů!“ Hned poslechli, taky se těšili do tepla. Pejsek seskočil z křesílka na terase, kočka šplhá od sousedky ze zdi. Všechno jde jak po másle. V rozeběhu za sebou jen letmo přitáhnu dveře, šahám do kapsy pro klíče, dveře za mými zády hlučně zaprásknou, šahám pro klíče do druhé kapsy a… A stojím tam jak tvrdý Ý. Pes i kočka ke mně rozverně běží, myslí asi, že je to nějaká hra. Kéž by. Když ty klíče nemám v kapsách, kde jsou? Aha, musely zůstat v autě, dojde mi bystře. Méně bystře zkouším kouli na dveřích, jestli náhodou neumí fungovat jako klika. Neumí.

Drbu se na hlavě a dochází mi, jak hloupě musím vypadat. Ještě jdu zkusit vchod do domu, ale opravdu jsem zamkla. Teď přichází můj filmový moment. Hlavou mi běží kriminálky, kde se hlavní hrdina s klidem dostává přes deset zamčených zámků a stačí mu k tomu jen sponka do vlasů. Jenže nejsem akční hrdina a ve vlasech mám akorát růžovou gumičku. A ta v žádném filmu nefigurovala. S gumičkou to tedy nepůjde, zavrhuji tenhle první nápad. Možná bych našla nějaký kousek drátu, ten ukoušu a šperhák si vyrobím z něj. Pak si vzpomenu na seriál Měsíční svit, kde Bruce Willis učí svojí parťačku otevírat zámky takhle na tajňačku a jí to vůbec nejde. Ráda se s ní identifikuju a zavrhuju i tenhle nápad.

Obcházím garáž a hledám, kde tesař nechal díru. Jedno okénko má nedotaženou kliku, tohle je moje šance! Přeci znáte ty poučky, jak se musí okna pořádně dovírat, jinak vám tam hned vleze zloděj. Neznáte? No, já to někde slyšela a v zoufalství se toho teď chytám. Tlačím na rám okna a okno nic. Studené a zavřené. Potřebuju nějaký nástroj. Nějaký, kterým to okno nezničím. Jdu si pro dřevěné polínko a opatrně s ním zatlačím. Nic. Tak tlačím silněji a nakonec do toho okenního rámu tluču. A on se pohnul! Nahoře to okno asi opravdu není dovřené, protože se tam při každém úderu pootevírá. Škvírka akorát na páčidlo, říkám si. Připadám si jako Gordon Freeman, když jdu do chlívku mezi zahradní nářadí hledat páčidlo. Tuším, že žádné nenajdu, ale chvíli dělám, jakože by tam být mohlo. Beru teda motyčku. Takovou tu malou ruční, ještě furt si docela fandím.

Zpátky u okna kombinuji polínko s motyčkou. Po chvíli neúspěšných pokusů se mi daří motyčku zasunout do škvíry mezi oknem a rámem a páčím. A zase nic. Mezeru možná o trošku zvětším, ale sakra, jaktože to tak pruží? Neměly by ty zámečky už povolit? Přeci s páčidlem už to mělo být na jedno lupnutí! Tady mě moje filmová chvilka opouští. Jdu ještě pro tu velkou motyku, která v chlívku stála hned vedle té příruční. Teď už to zaručeně půjde. Polínkem udělám malou škvírku, zasunu malou motyčku. Škvírku s ní zvětším a o něco blíž dolnímu zámečku zasunu velkou motyku, ještě několikrát dokola, abych měla velkou páku co nejblíž zámku a nádech, jde se na to. Zatlačím málo, nic. Zatlačím hodně, pořád nic. Napadá mě, že takhle zničím rám okna. Představuju si, jak by vypadala oprava. Fantazie mi našeptává něco o bouracích kladivech, zdění a montážní pěně. Z toho usuzuji, že dojet s oknem ke sklenáři bude jednodušší. Přišla na řadu hrubá síla.

V hlavě se mi zase rozeznívá napínavá hudba a běží scény z thrillerů. Kdybych byla Bruce Willis, omotala bych si ruku hadrem a elegantně vyťukla okénko jedním přesným úderem. Ale to nejsem a hadr taky nemám, furt jenom tu růžovou gumičku. Kdybych byla Sylvester Stallone, tak bych do toho praštila holou rukou. Žíly na zápěstí mi děkujou, že tohle zkoušet nechci.

No a pak mám tu motyku. Dokonce dvě. Rozhoduju se pro tu velkou. Říkám si, že do toho bacím hezky z dálky, aby mi třeba střep nevletěl do oka. Beru motyku a praštím s ní natupo do okna. Nic. Ještě jednou a silněji, pořád nic. Zkouším motyku použít tím ostrým koncem, který patří do země. Furt nic. Teď už mě spolu s filmovou náladou opustil i zdravý rozum. Od okna srší jiskry, jak do něj mlátím, ale furt drží?! Pomalu propadám zoufalství, tak poodstoupím stranou, rozkročím se a rozmáchnu se vší silou a konečně! V okně je díra. Teď stačí šáhnout dovnitř a otevřít kliku.

Kliku, jakou kliku? Dyť tu ještě před chvílí byla! Docela dobře jsem jí viděla, jak byla nedotažená. Tam, přesně v tom místě, kde je teď ta díra. Zase stojím jak tvrdý Ý, drbu se na hlavě a připadám si jako ve filmu. Jenže teď už to není žádný thriller, ale obyčejná béčková komedie. Fakt jsem tu kliku sejmula. Vidím jí mezi střepy na podlaze.

Zbytku akce vás snad radši ušetřím. Nebo si chcete poslechnout, jak do toho okna mlátím dalších pět minut jak smyslů zbavená, abych ho vysklila úplně? Nikdy by mě nenapadlo, jak špatně tohle jde. A jak dobře drží okraje, takže nakonec člověk stejně leze skrz díru lemovanou ostrými špičatými kusy skla.

Výsledkem byla úplná apokalypsa. Střepy a skelný prach venku i vevnitř, poškrábané auto od létajícího skla a roztržená bunda. Ale pro ty pitomý klíče jsem se nakonec dostala. Trvalo mi to asi čtvrt hodiny a dělala jsem při tom neuvěřitelný rámus. Spolu s řinčením skla museli moje nadávky slyšet až na náměstí. Trošku se divím, že nikdo nezavolal policajty. Jsem teda jako ráda, že jsem nikomu nemusela nic vysvětlovat. Jenže kdyby to byl zloděj, tak bych pro změnu ráda byla, kdyby se někdo s úřední mocí dostavil. No jo, jenže zloděj by asi nedělal takový randál a nenadával u toho jak špaček. Možná by si taky přinesl nějaké lepší vybavení, než růžovou gumičku do vlasů.

Prostě si musím přiznat, že nejsem ani hrdina z thrilleru, ani zloděj. Dokonce bych ani nevěděla, jak se jím stát. Existuje nějaká vysoká kradácká? I když po dnešku je vcelku jisté, že bych nesložila talentovky. A jak mi jednou sdělila jedna osoba, nespokojená s mou volbou povolání – tančit a zpívat neumím, takže ani v tom šoubyznyse se neuplatním. Raději zpět k plotně a horkému čaji a pro příště bacha na klíče.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.