Smlouva s ďáblem za domeček u města

Bylo – nebylo, postavili na vsi u města nové domky. Stály tu úplně nové jako zjevení opodál původní zástavby zašlé časem a prověřené několika generacemi. Nabarvili ty domečky na žluto a jak se svítily novotou, tak jim začali říkat Sluneční vyhlídka. A jali se tu pohádku prodávat. Pohádkové bydlení láká pohádkové obyvatele, takže si ho našli Honzík a jeho princezna.

Honzík i princezna sice taky byly z vesnice, ale z té za sedmi horami a sedmero lesy. Když přišel čas, vydali se do světa na zkušenou. Uvidět nevídané a uslyšet neslýchané během studia, porazit draka oponenta a získat glejt. Když už byli v tom světě, tak našli svého prince nebo princeznu spolu s půlkou království v podobě HPP na dobu neurčitou. Který Honza by se vracel od půlky království do své rodné vísky? Co by to bylo za pohádku! Hloupý Honza se vrátil zpátky za pec a, aby toho nebylo málo, tak ještě přivedl nějakou cizačku s sebou. No ne. Taková pohádka by se nelíbila.

Tak tedy Honzík si našel ve světě princeznu a potřebuje pro ni zámek, aby bylo kde vychovávat dědice. Nebo aspoň zámeček domeček. Nic velkého, ale přeci jen o něco větší, než 2kk ve městě. To se moc do pohádky nehodí a potomků se do něj taky moc nevejde. Tak se porozhlídnou po okolí a v šedi starých bytovek, chalup pro nádeníky k rekonstrukci a předražených haciend podnikatelského baroka se skví pohádkový zámek na sluneční vyhlídce. Je to sice dvojdomek a místo půl království je u něj jen malý výběh s místem tak akorát, aby se kolem něj projelo se sekačkou na trávu. Ale podívejte, aspoň se nebudeme muset moc starat o zbytečně velkou plochu a pro děti je to mnohem lepší, než ve městě.

Takže se nastěhují do předraženého dvojdomku s rozumnou zahrádkou a žijí šťastně až do smrti? Jestli se teda nerozvedou. Nebo ne? Zrovna dneska jsem se s jednou princeznou ze sluneční vyhlídky dala po školce do řeči. Jejich malá princeznička miluje našeho vesnického vořecha. Povídali jsme si o spoustě pohádkových věcí. Svítilo sluníčko, na trávě jinovatka, děti si spokojeně hrály. Moc jsme si libovaly, jaká je na vsi idylka.

Z ničeho nic se mě princezna zeptala, jestli si pamatuju, jak to tu vypadalo, ještě než ten jejich zámeček stál. Trošku ve mně hrklo, protože jsem hned dostala strach, kam by se ten náš idylkovej rozhovor mohl stočit. Ale lhát se mi nechtělo, tak jsem se přiznala, jako že jo, že pamatuju. Princezna nechodila kolem horké kaše a dál se zeptala přímo: „A jak to tady předtím bylo? Tady byl rybník?“ Tak když už jsme se do té kaše pustily, tak říkám, co vím: „No, rybník přímo ne. Co si pamatuju, tak to tady bylo prázdné a zarostlé, takové rumiště. Ale podle dědy tady dřív bylo močáliště.“ Vidím, že jsem jí moc nepotěšila, ale ani nepřekvapila. Už to věděla. Chtěla jsem ji trošku povzbudit, tak dodávám: „Ale když to tu stavěli, tak to dávali hodně do pořádku, naváželi sem opravdu strašně moc materiálu, trvalo jim to snad přes rok.“ Snažím se tím říct, že mají moc hezký domeček, který snad vlivem špatného podloží nespadne. Jenže i tohle princezna už věděla a dodává detaily k tomu „materiálu“, kterým odborně sanovali tu bažinu: „Já vím, my jsme kopli do země a je neuvěřitelné, co všechno jsme tahali. Boty, pet lahve, všechno. Hrozný bordel.“ A kouká zamyšleně na svou dědičku.

Bylo mi jí líto. To jejich pohádkové „a jestli nezemřeli, žijí tam šťastně dodnes“ obnáší hypotéku, která se postará o to, aby tam opravdu žili třeba i nešťastně tak dlouho, dokud je smrt, rozvod, nebo exekuce nerozdělí.

Honzík s princeznou usnuli na vavřínech, když si mysleli, že získáním půl království zkoušky velkého světa končí. Zapomněli na tu část pohádky, kde se dělá smlouva s ďáblem. Ta smlouva má vždycky nějaký háček. Ne ten podpis krví a prodej duše v podobě hypotéky, to je veřejná část smlouvy, se kterou se počítá. Ďábel mívá v záloze háček, který znehodnotí to, co se smlouvou s ním dá získat. Ze štěstí druhých ho prý svědí šrajtofle, povídá se. Tak ten zámek postaví třeba na mokřadu. Nebo v zátopové oblasti – tam postavil ďábel u nás ve vesnici druhý satelit.

Přijít na to, v čem je háček, není jen tak. Tyhle informace se na internetu nenajdou a pekelník makléř je taky nepoví. Stejně jako v pohádce by to chtělo nějaké pomocníčky. Třeba ty pecivály, kteří z vesnice nevystrčili paty. Proč si nechtějí ten úžasný domeček zámeček pořídit oni a raději nádeničí na té staré chalupě tamhle naproti? Oni by to Honzíkovi a princezně s radostí řekli. Kdyby se jenom zeptali. Stačilo by se za nimi vydat do té strašidelné jeskyně, které říkají hospoda. Jestli mají vidláci něco rádi, tak jsou to drby. A moc rádi se o ně podělí. Zvlášť když tím trošku uškodí tomu ďáblovi, co tak nehorázně našponoval cenu. Škodolibí jsou totiž také. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.