Koupila jsem si krepovačku na vlasy. A vůbec to nemá co do činění s tim, že je na krabici Christina Aguilera. Možná jenom trochu. Ve svých dvanácti jsem po ní strašně toužila, ale rodiče mi jí nechtěli pořídit. Asi si mysleli, že bych s krepovatými vlasy vypadala jak blb. Později jsem si namluvila, že to není vůbec cool a dala se k temné straně – začala jezdit na motorce a nechala se potetovat. Krepovačku jsem vytěsnila a spokojeně žila až do minulého pátku, kdy jsem jí uviděla v supermarketu.
Nejdřív jsem odolala. Takovou blbost přeci nepotřebuju. Stejně bych s krepovatými vlasy vypadala jak blb. Moje druhá část se hádala, že v balení jsou i nástavce na lokny, takže je to fakt výhodný kup. Na to oponovala ta první půlka, co mi chtěla zkazit radost, že ať si je tam nástavců kolik chce, stejně to nebudu používat. A jestli jo, tak budu vypadat jak blb.
Intrapsychický konflikt nad krepovačkou na vlasy. To nechceš. Tak jsem se uchýlila ke kompromisu. Svému dětskému já jsem slíbila, že krepovačku koupím, až příště pojedu na nákup. Jestli jí tam ještě budou mít. Poslední dobou jsem to dost flákala a k radosti mého muže jsme jedli pumpernickel a podobné trvanlivé potraviny ze zásob. Tak jsem myslela, že další nákup bude nejdřív na 14 dní a s krepovačkou mám klid.
Jenže co čert nechtěl, ráno ve školce mě uvítala vývěska s několika vykřičníky. Zítra se bude dělat malá vánoční oslava s pohoštěním, děti mají donést trochu cukroví. Aha, aha. Asi se předpokládá, že takhle před Vánocema v každé domácnosti trochu toho cukroví bude. Přemýšlím, jestli ještě něco zbylo z té krabičky, co nám poslala babička. Ale ne, už jsme to sežrali. A to, které jsem dělala já, raději zapřu.
Měla jsem totiž v plánu pracny, chtěla jsem je dělat ve tvaru sušenek. Mám takový super razítko se vzorem sněhové vločky, stromečku a sušenkového panáčka. Naposledy v listopadu jsem s ním dělala burákové sušenky, tak proč ne teď pracny. Jenže od listopadu času hodně a Alex mi razítko někam zašantročil. Formičky nepřicházely v úvahu, páč jsem s pracnami nehodlala trávit dobu delší, než nezbytně nutnou. Po třech dnech hledání jsem to vzdala. (No jo, to jsem to do těch formiček už mohla udělat stokrát.) Z těsta jsem uplácala váleček, který jsem nakrájela na kolečka. Pracny tím pádem vůbec nebyly pracné a jsou moc dobré. Jenže chápejte, s tímhle přeci nemůžu toho kluka poslat do školky. Leda by se naučil říkat, že je dělal sám. Ale na to se u něj nedá spoléhat, určitě by mě napráskal.
Stojím před tou cedulí a přemýšlím. No jo, nějaké cukroví budu muset koupit. Ach jo, to budu muset do supermarketu. Okamžitě se ozývá tenký hlásek někde vzadu, že jsem mu přeci něco slíbila! A tak se stalo, že jsem si tu krepovačku prostě koupit musela. Stejně se to v té hromadě blbostí ztratí. Mám pocit, že tenhle rok jsem koupila už úplně všechno. Hračky, knížky, nářadí, kuchyňské potřeby, nějakou tu elektroniku, kosmetiku, pochutiny, alkohol i kávu, všechno už to máme. Jenže dokud nebudou vyčerpány všechny disponibilní zdroje, tahle předvánoční mánie neskončí. Pak teda ještě musíme nakoupit obrovskou hromadu žrádla. Protože nebudeme mít už žádné peníze na jídlo, tak ta musí vydržet až do příští výplaty v lednu.
Ještěže jsem si letos zachovala klidnou hlavu a vůbec z těch Vánoc nešílím. V kombinaci se dvěma malými dětmi by se jinak mohlo stát, že by mi kompletně hráblo. Nene, duševní zdraví má tyhle Vánoce přednost. Takže místo pečení jsem si právě nakrepovala vlasy. A vypadám jak blb a vůbec mi to neva. Kdybyste mě hledali, budu v dětském pokoji na soukromé diskotéce se Spice Girls.