Našla jsem prázdný obal od lepidla. Naposledy, když jsem ho viděla, tak prázdný nebyl. Nebyl sice ani úplně plný, ale ještě ho tam bylo dost. Při mé spotřebě by mi tahle lepidlová tyčinka vydržela asi tak do důchodu, možná by mě i přežila. Truchlící by s ní mohli zalepit obálky s parte. 

Chvilku jsem na to lepidlo nevěřícně koukala a pak jsem položila Alexovi tu otázku, která visela ve vzduchu: „Alexi, co jsi udělal s tím lepidlem?“ Se zatajeným dechem očekávám odpověď. Roztomilý blonďáček zakoulí modrýma očima, přemýšlí, a pak to sype:

Já…., hmmmm, já jsem ho vyplácal na papír! 

Ví totiž, že lepidlo se smí dávat jenom na papír. Rozhodně ne nikam jinam. Ani na koberec, ani na podlahu, ani na lednici, ani do postele, ani na židli, na psa taky ne, kocoura sakra nehoň, to se nesmí nikdy, a to lepidlo nepatlej ani do vlasů! Tenhle taxativní výčet si asi zapamatoval. Takže dobrý, asi fakt jen ten papír. Je fakt, že jsem takovej podivnej štůsek našla už předtím. Alex mi čte myšlenky a pokračuje:

Vyplácal jsem ho na papír a na papír a na papír a na papír a na papír a na papír a na papír a na papír a na papír a na skříň. 

… říká jedním dechem jako by nic. Musím říct, že zvolil dobrou taktiku. Protože když mi obsah sdělení dotekl, tak jsem se už musela jenom smát. Zatím jsem se neptala, na kterou skříň. Ani jsem nezjišťovala rozsah škod. Takže možná že se ještě rozčílím. Ale to si nechám na jindy. Nerada bych, aby to se mnou teď švihlo. Nejdřív chci koupit nové lepidlo na ty obálky na parte.