S úplně malýma miminama je vcelku nuda. Když teda pominu to, že se člověk při péči o ně nezastaví. Buď spí, jedí, nebo řvou. Těch chvil, kdy by jen tak spokojeně byli, je pomálu. Ale vcelku rychle přibývají. Zlepší se zrak a hned je zajímavé koukat na svět. Daří se zvednout hlavu a ten svět jde najednou pozorovat z úplně jinýho úhlu. Každou chvíli se naučí něco dalšího, co jim změní úplně celý život.
Dneska u mého tříměsíčního miminka zase došlo k jedné takové změně. Před obědem, ve slastné chvilce po kakání, si spokojeně prohlížel ručičky. Napnout prsty, ruce v pěst. Natáhnout ruku, skrčit v lokti. Praštilo mě to do obličeje. Radši natáhnout. No ne, ona mě ta ruka poslouchá! To musím ještě zkusit. Aha, povedlo se. Jen tak dál.
Miminko šermuje ručičkama sem a tam, neobratně zkouší různé pohyby. Najednou se omylem dotkne pěstičkou pusy. Ochutnává ji. Napíná prsty a najednou je to tu. Jeden se mu dostal do pusy. A miminko cucá. Šťastně ocumlává jeden po druhém. Šťouchá se při tom do oka, ale to nevadí. Hlavně, že je co cucat. Sice to není to pravé, neteče z toho mlíčko. Ale hej! Je to dobrý a je to kdykoli. Už se nemusí čekat na maminku, když je potřeba si jen tak podudat.
A tím udělal veliký krok k nezávislosti. Svojí i mojí.