Jaké jste zvíře?

Nemyslím ve zvěrokruhu – ani v čínském, ani v jiném. Myslím takové to „spirit animal“. Zvíře, které je člověku děsně sympatické a tak nějak se s ním ztotožňujete a čerpá z něj inspiraci. Možná máte i nějaký zvířecí talisman. Tygr, lev, delfín, sova a co já vím, co ještě.

Hodně lidí nějaké takové zvířátko má a je úplně jedno, že už dávno nežijeme v jeskyních a místo k živým božstvům se modlíme k věcem. (V neděli je chodíme obdivovat a oslavovat do chrámů, kterým říkáme nákupní centra. Občas si odneseme nějaký artefakt domů. Tam si ho vystavíme, fotíme na památku i pro přátele a jsme na něj pyšní jak na vlastní dítě. Ale to jsem odbočila.) Prostě ještě pořád v nás přetrvává nějaké nutkání hledat podobnosti se zvířaty a čerpat z nich sílu, kterou si myslíme, že potřebujeme.

Sama jsem to úplně jsem takhle neměla, že bych se soustředila jen na jeden druh. Zvířata mám ráda snad všechny. (Teda kromě hmyzu a jiných oblud. Tak to asi budu muset omezit na výrok o tom, že mám ráda savce.) Nikdy mi nepřišlo, že bych se nějak výrazně podobala jen jednomu druhu. Občas si člověk připadal jako vůl, někdy jak opice, jindy zase jako koza. A při plavání jako delfín, ale to neříkejte trenérce, nebo po mě bude šlapat mnohem víc. No možná spíš narval, nebo kapustňák.

Každopádně od té doby, co máme doma kocoura, jasně vidím, že se podobám kočce. Teda né tomu mediálnímu obrazu kočky. Opravdu nejsem nijak mrštná a elegantní, žádná rozená dáma. Jenže teď už vím, že tohle je jenom reklama. Obrázek, co si vyfotíte na instáč.

Snad nejvíc bývá u koček obdivovaná nezávislost. Kočka si prý vždycky dělá, co chce. Náš Mikeš mě ale naučil, že takhle to není tak docela. To zvíře prostě vůbec nechápe, že po něm něco chcete. A tím pádem je mu to úplně šumák. Je tohle nezávislost? No nevím. Můžeme z toho dělat nějakou zázračnou vlastnost, ale nalijme si čistého vína, kočky jsou prostě společensky tupý.

A proč taky ne, že jo. Nějaké komunikační dovednosti, nebo empatii nikdy k životu nepotřebovali. Úplně jim stačí, když uměj nafouknout ocas a porovnat ho s kocourem od sousedů. Ani BMW si nemusej kupovat.

Jo, ale to jsem zas odbočila. Zrovna s touhle vlastností se teda úplně neztotožňuju, asi protože nemám pindíka. I když podle některých je právě tohle důvod, proč bych měla ke svému kocourovi obdivně vzhlížet a pokud to nedělám, tak jenom protože tuhle závist zuřivě popírám.

Každopádně náš kocour mi ukázal, že není všechno tak, jako na obálce časopisu. Přes všemi opěvovanou čistotu pekelně smrdí, roznáší po zahradě kusy myší a nepohrdne ani pár dní uleželou a navíc si na veřejnosti olizuje části těla, které by měly zůstat skryté. Podobně bych teď mohla zatočit s každým kočičím antropomorfismem, jenže se vzbudily dětičky, a stejně jsem chtěla napsat jen jeden odstavec.

Prostě – náš kocour chce nejvíc ze všeho žrát. Kdykoli ho vidím, je hladový. Spořádá misku žrádla, na chvilku si odpočine a už je tu zas. Mňouká, jako by nedostal měsíc. Tak dostane další. A pak další… Tuhle jsem se snažila zeptat gůglu, jak často tu bestii můžu krmit. Prý 3x denně. No to je dobrý vtip. Kdyby dostal jenom třikrát za den, tak se odstěhuje k sousedům nadobro. (Ti ho krmí taky.) A abych mu nekřivdila, občas se teda nechá pomazlit. Jenže mám podezření, že jen proto, aby dostal nažrat.

Takže chápete, proč tam vidím podobnost?

Když jdu vyžrat lednici, cítím se jako kočka!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.