Porozumění

dvě ovce - klient a terapeut

Není nad to, když si s někým rozumíte. Konverzace plyne sama. Témata se střídají tak akorát, rozhovor plně poutá pozornost a jeden za druhého dokončují věty. Krásné sdílení. Nemusí jít hned o intimního partnera. Když si rozumíme s kolegou v práci, je radost s ním pracovat. Nápady jen srší, projekt se hýbe.

Terapie v tom není jiná. I tady je potřeba, aby si terapeut s klientem rozuměl, aby se spolupráce někam pohnula. Takže se předpokládá, že terapeut klientovi rozumí tak nějak z povolání a podle některých je tahle dovednost úplně to nejdůležitější.

Jenže se docela často zapomíná na to, že by i klient měl rozumět terapeutovi. Nechápejte mě špatně – neznamená to, že by se kladly nějaké zvýšené nároky na klienta. Někdo, kdo se právě rozmýšlí nad výběrem provazu, nebude chodit do kurzu efektivní komunikace. Tahle část komunikace je tedy taky na terapeutovi. Prostě musí zařídit, aby mu klient rozuměl.

A přesně s touhle druhou částí mám mnohem větší potíže. Jsem vcelku dobrá v tom si namluvit, že přesně vím, o čem to klient mluví. Ale když mám něco vysvětlit já, tak světe div se, klient nepředstírá, že mě pochopil. Když se chci vyhnout trapnostem, musím se sakra snažit, aby moje sdělení bylo srozumitelné.

A já se upřímně snažím, co to dá. Učebnicově přizpůsobuju výběr jazykových prostředků, upravuju tempo řeči, posturu, gesta a další verbální, nonverbální i paraverbální projevy. A pak samozřejmě taky obsah. Vycházím z toho, že i ta nejsložitější věc jde vysvětlit po lopatě. Když to zvládne History Channel s teorií relativity a mimozemšťany, tak co bych to nedala já, že jo.

K tomuhle účelu docela ráda používám příklady. Mohla bych říct analogie, nebo metafory. Ale vidíte, jak mi to hledání správných slov jde – říkám příklady. (Génius nad klávesnicí se plácá po rameni.) Snažím se vybírat takové příklady, které budou blízké klientovi. Ošetřovateli hospodářských zvířat jsem třeba nabídla metaforu, která obsahovala labutě, gorily a skot. Bohužel jsem v tom případě nedomyslela, že pán mluvil slovensky a slovu skot ne a ne porozumět. Takže než jsme se domluvili, že mám na mysli hovädzí dobytok, metafora s terapeutickým sdělením byla zabitá a zakopaná deset metrů pod zem.

Možná bych se měla poučit, že opírat se o formální vzdělání nebude ta nejlepší cesta. Včera jsem si naběhla úplně stejně. Zrovna jsme probírali, jak je to s tím vyléčením. Pán si myslel, že prostě když bude zdravej, že jo, tak už na některý věci nikdy nepomyslí. Prostě nikdy. Myslet na ně je divný. Tak jsem to zkoušela z různých stran. Že třeba někomu umře brácha ve dvaceti, ale ve stáří při prohlížení fotek mu pořád ještě vytanou slzy. A že je to tak v pořádku. A pán jakože jo, ale pořád si trval na svém, že on na ty své věci prostě nechce myslet už nikdy. Tak jsem zkoušela ještě nějaké další příklady a pak už mi docházela invence. Tak jsem si řekla, že když mu nejdou tyhle citové věci, že by to mohlo jít přes studená čísla.

Pán je truhlář s maturitou, takový tichý a kultivovaný člověk s menší vlastní firmou a pár zaměstnanci. Rozhodně nikdo, koho byste popsali jako lopatu. Tak mu povídám: „To je jako v matematice. Některé křivky se prostě nikdy nedotknou té své osy, i když se jí pořád přibližují. Pamatujete na logaritmické funkce?“ Předpokládala jsem, že truhlář přeci potřebuje některé věci počítat a že teda nějakou matematiku ve škole absolvoval. Jeho nechápavý pohled mě ale ujistil, že jsem přestřelila.

Měla jsem to vzdát rovnou, ale furt jsem se to snažila zlepšit: „Tak si třeba vemte, když dělíte dvěma a výsledek zase dvěma a tak pořád dál. To číslo je přeci pořád menší a menší, ale úplná nula z toho nikdy nebude.“ Docela zoufale jsem dodala: „Dokážete si tu křivku představit?“ A bylo mi jasný, že samá voda, že tohle přirovnání je úplně neužitečný a mimo mísu. A zatímco klient plaval ve studené vodě matematiky, mě polévaly vlny horkého ohníčku, jak z téhle trapiny vybruslím. Spíš tak ze setrvačnosti jsem mektala: „No přeci, když něco vydělíte dvěma, tak vyjde nějaké číslo, ale nebude to nula, jedno, jak malé  číslo to je … “ Naštěstí mi došla slova a odmlčela jsem se. V té chvilce ticha klient zapřemýšlel, až na to přišel: „No jasně! Protože nejde dělit nulou!“

Úplně se rozzářil a měl strašnou radost.  Jako chápejte, že jsem mu tu heuréku nechtěla kazit. Navíc jsem byla venku z trapného vybrušování. A taky jsme byli na terapii a né na hodině matematiky. Takže jsem s úlevou vydechla: „Ano, přesně proto“.

A zbaběle jsem změnila téma, abych zachovala iluzi toho, jak dobře si rozumíme.  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.