Tak se přiznejte, kdo jste doufali, že se začátkem školního roku bude víc času na mimodětské aktivity? Nikdo? Chytré. Chytřejší než já, no. Teď už to vím také, tak se zas tak nenaparujte, jo? Jenže v srpnu se mi budoucnost jevila jako zalitá sluncem. Takovým tím podzimním, nízkým sluncem, které příjemně hřeje a ve vzduchu je cítit svěží vítr. V srpnu jsem si malovala, jak budou oba kluci hezky chodit do vzdělávacích institucí, takže začnu pomalu navyšovat pracovní nasazení a najdu si čas na všechny ty věci, které fakt nejde dělat s dětmi. Malovala jsem si, jak budu chodit cvičit, do fitka a do bazénu. Chtěla jsem se zapsat do kurzu psaní a dokonce jsem chtěla začít hrát golf. Cítila bych se při tom dospěle a užívala si pocit, že mám tolik času a prostředků, že jimi mohu takhle snobsky plýtvat. Ha.
A tak přišel začátek školního roku a všechny moje plány převálcoval silou vlhkých a suchých kašlíků, nechutných soplů, chřipek a nachlazení všeho druhu s návdavkem nepředvídatelných karantén. Jestli ti moji hajzlíni byli v institucích dohromady dva týdny, tak je to moc. Takže místo všech těch pohodových dospěláckých věcí připravuju cibulové sirupy na kašel (když už jsou doma, tak ať to nemají zadarmo) a snažím se zabránit, aby nudou nezdemolovali celý byt. Práci navíc jsem si samozřejmě domluvila už v průběhu toho bláhového srpna. Stejně jako nějaké kurzy, které mi krásně vyplňují skoro každý druhý víkend. Aspoň na těch kurzech potkávám dospělé lidi, takže mám, co jsem chtěla. Jenom jsem tak vyřízená, že si s nimi nechci povídat vůbec o ničem a nejraději bych brečela schoulená do klubíčka pod lavicí. Co dodat, anticipace nebyla nikdy mojí silnou stránkou.
Zrovna tenhle víkend jsem zase měla přednášky, ale abychom aspoň trochu dostáli zdání šťastné rodiny, rozhodla jsem se na přednášku dorazit s větším než malým zpožděním a dát si v klidu snídani a chvilku pozevlovat s dětmi. Byli rádi, hlavně protože jsem rozbalila balík, ve kterém na mě čekalo zařízení na tvorbu bílého šumu. Pořídila jsem si ho do práce, páč v jedné pracovně jsou dost tenké dveře. Mám pocit, že ajťák z vedlejších dveří nemusí zrovna poslouchat hlubokomyslné rozhovory o smyslu života a všem. Snad by mu mohla stačit klasická odpověď – číslo 42. Jako bonus mu pustím zurčení potůčku.
A náhodou je to super věc. Kromě deseti druhů šumění (ano, i televizní zrnění) ta věcička umí dvě ukolébavky, různé zvuky tekoucí vody, déšť, bouřku, skřípání cvrčků a skřehotání žab a tlukot srdce. Prej. Nevim, jestli člověk, který tuhle nahrávku vyráběl, slyšel někdy tlukot srdce, nebo to byla z jeho strany čistá zlomyslnost. Nebo měl k dispozici jenom srdce nějakého robota? Ta nahrávka zní jako bouchání palicí do plátu plechu a celé je to vskutku hrozně děsivé. Erik jak to slyšel, byl fascinován a zároveň bál. Takhle že zní srdíčko maminky? To jsem poslouchal, když jsem byl v bříšku? Tak už vím, proč jsem vylezl.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že moje srdce takhle rozhodně nezní, že dělá hezky bum-bum, bum-bum. A vůbec, zvuk srdce maminky má rádo každé miminko, tys ho měl, Eriku, taky rád. Fonendoskop už nemáme (Alex ho zlikvidoval při svých hrách na vodendoskop a fuňendoskop aneb hadice a větrák v osobě jedné). Toto zjištění Erika velmi rozladilo a šel na chvilku trucovat do pokojíku. Když se vrátil s rozzářeným úsměvem, bylo jasné, že má řešení: „Mámo, já tě říznu, já chci vidět tvoje srdíčko. Ukaž.“ Ehm. Tuřín se trochu zadusil svým chlebem s bílou kávou a prohlásil něco o tom, že to vůbec neni ráno jako z hororu.
Jsem odborník, že jo, tak tohle přeci hravě zvládnu. Jenže když i po deseti minutách rozhovoru bylo jasné, že Erik chce vidět moje srdce, tak jsem si řekla nasrat a našla video s operací srdce. Ať vidí. Oba kluci byli jako u vytržení. Řezání, oplachování, cévy, co vypadají jako trubky, „Hele mámo, to je takovej vysavač na krvičku“, mimotělní oběh s pumpou, prostě bomba. Tuřín se raději vzdálil, on to nemá moc rád. Z domova jsem odjížděla s dobrým pocitem, jak jsme si to krásně vysvětlili.
Takže co se to pokazilo, že večer Erik pořád trval na svém, že mě chce rozříznout a vidět moje srdce? Tuřín už se smířil s tím, že mě náš syn v noci rozkuchá a ani se netajil, že mi to přeje. Tak teď jsem si připadala jako v hororu já. Podobně jako ve filmu jsem o nebezpečí věděla, ale bezmocně přemýšlela, co s tím. Dítě přeci nemůžu zavřít jen tak pro jistotu do klece. Nebo že bych zajela na sociálku, třeba by pomohli? Třeba fakt jo, ale asi by ta pomoc byla spojená s relaxačním pobytem za vysokými zdmi, což bych asi taky ne úplně ráda využila. Aspoň prozatím. Do budoucna to nevylučuju. Pořád si to nechávám v záloze.
Naštěstí mi pomohl Alex . Místo obligátní pohádky na dobrou noc vytáhl knížku o lidském těle. A prohlíželi jsme si hodinu v kuse, hezky od začátku. Největší úspěch měla trávicí soustava, kde mi kluci přesně ukázali, jak vedou střeva, Alex s přesností řezníka lokalizoval slepé střevo a vývod tlustého střeva. Ten je nejlegračnější, že jo. Erik si ještě trochu potřeboval srovnat, že čůrání je odněkud jinud, ale jinak cajk. Tuhle část těla už mají zmáknutou od doby, kdy Erik spolknul kovovou kuličku a pak jsme ji sledovali při jejím putování detektorem kovů. Nejdřív ze žaludku dolů, pak trošku nervy, jestli nezapadne ve slepé uličce, ale naštěstí zase vzhůru a nakonec, když už byla těsně před poslední zatáčkou, jsme už celá rodina fandili a Erik chodil produkovat na nočník co půl hodinu, až nakonec pípání detektoru potvrdilo úspěch. Jenže nemáme ten fonendoskop a detektor nepomáhá, no.
Přednáška nad srdcem byla nudná a zdlouhavá, prošli jsme všechny roviny řezu i napojení všech cév, prosvištěli s krvinkami celý oběh dvacetkrát dokola. Teprve když Erik pochopil, že srdce není nic, než pumpa, zářil nadšením. Trubky, kapaliny a pumpy, to je jeho. O to víc mě chtěl rozřezat. Zmeťour. Nakonec jsem mu musela slíbit, že když se naučí ve škole, jak se to dělá správně a pořádně, abych u toho neumřela, tak že až teda bude chirurgem, tak tehdy mu to dovolím. Uzavřeli jsme dohodu a podali si na to ruce: nechám se uspat, rozřezat a bude se moct podívat na moje bijící srdce a poslechnout si, jak to znělo, když byl u mě v bříšku. Když to tak píšu, asi bych si radši měla zajet na ten ozdravný pobyt. Bohnice jsou takhle na podzim krásně barevné, pavilony pro děti a dospělé jsou oddělené a když budu mít kliku, tak mě zařadí na hipoterapii.
Aspoň si konečně odpočinu.