Minulý týden ve školce vyhlásili na dnešní úterý Bílý den: „Děti přijdou oblečené v bílém oblečení.“ Žádné „prosím oblečte“. Jenom suché konstatování, že tak přijdou. Po chvilce rozhořčení, že s námi takhle cvičí a že teď budu muset shánět bílé hadry, které opravdu dávají smysl v šatníku předškolního dítěte, jsem ucítila svou příležitost. Nejen že jsem si cedulky všimla, já si jí všimla včas. Konečně to mohu těm dokonalým matkám s vyfešákovanými dětičkami ukázat. Tentokrát tu výzvu splníme na jedničku.
Chce to jen vymyslet, jak. Maximálně nesnáším nakupování oblečení. Zvlášť když jde o to koupit nějaký kousek podle přesného zadání během stanovené lhůty. Typicky je to situace „mrzne, potřebuju zimní kabát“. Dva roky jsem chodila v těhotenském kabátu na střídačku s jarním pláštěm, jenom abych se vyhnula nakupování pod tlakem. Koupit čistě bílé triko a tepláky ve velikosti 116 v klučičím provedení během týdne? To prostě nedám. Naštěstí přesně pro tyhle situace jsem vybavená. Triko a tepláky ušiju. Koupit budu muset akorát látku.
V pátek jsem tedy zajela do obchodu s látkami a koupila 3m bílého bio úpletu. Proč tři metry? Mohla bych ušít bílá trika nám všem a konečně bychom udělali fotky dokonalé rodiny v ladícím oblečení. A taky bílý úplet se hodí, no ne? Svoje nákupy hromad látek jen tak do zásoby omlouvám tím, že je to levnější a efektivnější, než nakupovat látky na každý projekt zvlášť. Jako feťák v perníkové chaloupce nikdy nedokážu koupit jenom ty knoflíky, pro které jsem zašla, ale nahrabu, co jde. A vážně vám nepřeju zažít ten pohled prodavačky, které je naprosto jasný, že tohle faaakt nikdo nikdy nemůže potřebovat, ale jako dobrý dealer nic neříká a v duchu počítá provizi z prodanýho matroše.
Takže o tři metry úpletu později, a také nějaké knoflíky, nitě (tuhle zelenou ještě nemám), ozdobné růžičky (to jako vážně?), jehly (hlavně aby nedošly) a krejčovské nůžky (nákup prodražily na dvojnásobek, ale tuhle velikost ještě nemám), jsem o víkendu mohla nastříhat a v pondělí navečer ušít sněhově bílé tričko a zářivé tepláčky na úterní Bílý den. Cestou do pekařství jsem to vzala přes květinářství a vzala bílou kopretinu. Erik se hrozně těšil: „Jo, to bude hezký, no. Dám květinu paní učitelce, co bydlí ve školce.“ Občas mluví strašně spisovně a je k sežrání sladkej. A myslí si, že paní učitelka Zorka bydlí ve školce.
Tak snad abych to zkrátila. Dneska ráno po snídani se Erik podíval na hromádku bílého oblečení a řekl: „To nechci.“ Do školky jsem ho dovedla v pyžamovém triku s tím, že se převleče ve školce. Potud ještě dobré. Ťapkal si a hrdě nesl kytičku. Jenže když nám ve školce otevřela paní ředitelka a ne ta správná paní učitelka, která tam bydlí, tak už toho bylo prostě moc. Měla jsem to vidět a rovnou akceptovat tuhle bitvu jako prohranou. Ale ještě chvíli jsem se nechtěla své naděje vzdát. Možná tomu napomohlo i to, jak nás říďa sjela pohledem a medovým hlasem prohlásila: „Kde máš bílé oblečení, Eričku?“ Jenom jsem pípla, že se Erik hned převleče. A dokonce se mi to povedlo. Přemlouvání, uplácení pomohlo, že se do té zářivě bílé nádhery opravdu nasoukal a pak si sednul a usedavě plakal, že už to stačí a chce se převléct zpátky. Kolem se míhali rodiče s dětmi v bílých oblečcích (Pepík měl punčocháče po starší ségře s motýlkama) a my tam seděli, Erik plakal a já se ho snažila uklidnit a slibovat, že odpoledne to oblečení bude smět pomalovat barvičkama.
Nakonec jsem to neštěstí v bílém šoupla do třídy, že jako jsou tam i ostatní děti dneska takhle oblečeni, ale výsledkem bylo ještě větší zoufalství. Kytka spadla na zem a šlápli jsme na ni, Erik se za hlasitého řevu ještě ve dveřích vysvlékl. Nakonec i paní ředitelka blahosklonně usoudila: „Tak ho asi nechte zase převléct.“ Bylo vidět, že je rád zpátky ve svém starém pruhovaném triku a skrz slzy mi vysvětloval, že se mu bílá prostě nelíbí: „Už mi jí, mámo, nedávej.“ A já si vzpomněla na malého Alberta, kterému napodmiňovali strach z bílých věcí v eticky diskutabilním experimentu.[1]
No, Eriku, takhle to vypadá, když si máma chce plnit svojí agendu skrz tebe. Tak toho radši necháme, a kdybych si někdy nemohla pomoct a chtěla to opakovat, tak na mě zamávej bílým praporkem na znamení míru. Jestli chceš, tak ti nějaký ušiju. Pořád ještě tu mám skoro tři metry bílé. Na tu dokonalou fotku dokonalé rodiny to v tuhle chvíli moc nevypadá.
[1] Experiment Little Albert – John B. Watson