Včerejšek nebyl nejlepší den. Dítko vstávalo nepřiměřeně brzy a okamžitě najelo do zlobícího módu „asi období vzdoru“. Venku hnusně mrholilo, takové to šumavské počasí. A ke všemu mě dole na chodbě přivítaly smrduté hromady našeho podlého jezevčíka. (Večer nedostal kosti, jasná pomsta.)
Když se nevyspím, tak mám mizernou náladu a frustrační toleranci hluboko v minusech. Nejradši bych si vlezla zpátky do postele a nevylezla aspoň celý den. Ale tenhle plán jsem zavrhla skoro okamžitě. Ten můj malý terorista cítí slabost a rád ji využívá. Obvykle pak tiše někam zaleze a vymyslí ten nejméně pravděpodobný způsob, jak způsobit nějakou škodu. Škodu takovou, kterou budu likvidovat úměrně délce, kdy jsem ho nechala bez dozoru. Anebo škodu nenapravitelného charakteru. Každopádně nic, co bych chtěla riskovat.
Tak jsem si říkala, že si alespoň napíšu o trochu podpory svému milovanému muži. Popsala jsem situaci a zakončila to slovy:
Kašlu na to. Psy vezu do útulku, na dítě volám sociálku a jdu odpočívat do Bohnic!
Tupě zírám a čekám, až mi přijde ta trocha povzbuzení. Když pípne oznámení, nevěřím vlastním očím.
Bezva, aspoň si konečně budu moct v klidu zalézt do garáže!
Tohle mi vzalo poslední zbytek energie. Zalezla jsem pod peřinu a nechala dítě likvidovat byt. Večer muž dovezl dobrou čínu, tak jsme se ještě nerozvedli.