Venku minus 12, jedu si vytopeným autem do práce. Svítí sluníčko a že je tak strašná kosa, mi připomínají chodci zachumlaní v péřovkách. Někteří mají kapuce, někteří čepice. Někteří mají kapuce přes čepice. Promrzle vypadají všichni.
Teda skoro všichni. Na zastávce autobusu postává skupinka skinů. Kalhoty v kanadách, mikina s kapucí do čela a povinný bomber. Bomber samozřejmě rozepnutý, zapnutá bunda je děsně uncool. Navíc by nebyl vidět ten nápis na mikině, který deklaruje příslušnost ke skupině. Skupinová příslušnost je důležitá. Dává sílu a hřeje.
Jako by říkali: „Tady jsme. Plni sil a energie. Nic nás nezastaví. Dejte nám cíl a my ho dosáhneme.“
Mám ráda cílevědomé muže. Imponují mi. Vyšla bych jim vstříc a ten cíl jim poskytla. Nevadí jim zima, jsou silní. Na Stalingrad bych je poslala hned.
Strašně mi přijde škoda, když se tou mladou energií takhle mrhá. Akorát v té zimě nastydnou a skončí v invalidním důchodu. Tak co jim vyjít vstříc a poskytnout jim nějakou příležitost, tu energii využít. Ale musí to být někde, kde na ně dohlédnou, aby se pořádně oblékali, aby teda nenastydnuli. Co třeba nějaký pracovní tábor? Vidím v tom samé plusy:
- Využijí svoji energii.
- Budou užiteční.
- Prokáží svoji mužnost.
- Budou o tom moct vyprávět na ústředních sjezdech Ortelu.
- Nenastydnou a neskončí v invalidním důchodu.
Teda možná že nakonec v něm skončí taky. Ale aspoň prožijí užitečný život.
P. S.: Všimněte si, že oni sami se rádi do podobných pracovních skupin organizují. Chodí hlídat hranice před uprchlíky, kteří k nám nechtějí, a tak. Fakt to chce tu jejich činnost nějak nasměřovat. To, co oni sami vymyslí, bývá tak nějak na levačku.