Jsem průměrná. Jeden by řekl, že díky tomu budu optimální vzorek cílové skupiny většiny produktů pro ženy. Voňavky, líčidla, šampony, krémy – chci to všechno. Tak nějak cítím, že s postupem času už to nebude lepší. Frustrovaná potřeba – to je sen marketéra, no ne? Jenže když se podívám na většinu reklam, tak se v nich nevidím. Šampon na vlasy prodává slečna v malých černých, řasenku paní ve večerní róbě. Ať se podívám kamkoli, všude to stejné – ženy, které jsou dokonale upravené do posledního detailu a jdou někam do společnosti nebo na schůzku – občas i obchodní.
A já bych se tak chtěla s tou hrdinkou identifikovat! Chci mít šanci, že se jí s tím produktem nějak přiblížím. Jako ona bych se chtěla upravit a být nedostižná. S pomocí toho jejich sajrajtu ze sebe udělat to nejlepší. Jenže ona je někde úplně jinde, než já. Tak moc, že veškerou snahu se jí podobat předem vzdávám. Pro zázračný krém si neběžím. Tahle teorie sociálního srovnávání je starší než poslední bréca, která si ten krém koupí.
Na tom obraze ženy mi nevadí její vzhled – nechci se na obrazovce dívat na nějaké vágusačky. Manželka Jiřího Káry by mě ke kaufu nepřesvědčila. Co mi vadí, je strašlivý rozdíl ve stylu života. Ty krásky z reklamy evidentně mají hromadu času, který do svého vzhledu mohou investovat. A jsou samy. Samy se v klidu domova připraví, pak jdou na jednání nebo romantickou schůzku. Nasadí masku dokonalosti pro ten svět venku.
Ale já nejsem sama a nechci masku na ven! Mám muže a děti. Chci být krásná pro ně. Hned od rána a celý den. Potřebuju, aby ten namalovaný obličej na ksichtě vydržel co nejdýl. Ať jsem krásná při dopoledním nákupu, během sezení s klientem i večer, když přijde z práce muž a děti zlobí a křičí. A při nedělní snídani chci být neodolatelná.
Prosím ukažte mi v reklamě ženu, která je krásná doma s rodinou. Chci vidět makeup, který se neotře do bílého bodíčka. Chci neslíbatelnou rtěnku, která nezůstane obtisknutá na tříletém chlapečkovi při loučení ve školce. Z toho obtisku má radost akorát Freud.
Tihle marketéři na mě ale nemyslí. Tedy ti od kosmetických produktů. Myslí na mě prodejci jídla, dětských plenek a čisticích prostředků. V jejich reklamách část svého světa vídám. Akorát že mým snem není čistoskvoucí hygienicky čisté prádlo, ani vycíděnej hajzl.
Je tohle to, k čemu jsem se odsoudila, když jsem se rozhodla mít děti? Uklízet, krmit ty bestie a za odměnu nacpat do hlavy čokoládu? Je tohle ta role, která se ode mě očekává? Moje aspirace se teď měří čistotou prádla a počtem nažehlených košilí?
Prosím řekněte mi alespoň těmi třiceti vteřinami, že můj vzor a ideál je něco víc.