Určitě to znáte. Něco děláte. Baví vás to. Děláte to už dlouho nějakým způsobem a jste s tím naprosto spokojeni. Najednou se nachomýtne blbec. Chvíli si vás měří pohledem a po bystré pětisekundové analýze vašeho počínání a celého života to z něj začne padat. Nezalekne se žádné oblasti – jeho záběr sahá od výběru auta, povolání, psa, manžela, způsobu oblékání nebo stravování až po hudební vkus a co já vím, co ještě. Úplně nejlákavějším tématem jsou ovšem děti. Miminko působí jako magnet, jako rudý hadr na komunistu (nebo na krávu, či jak se to říká?). Najednou vás oslovují v tramvaji úplně cizí lidé a sdílejí s vámi svoje dobře míněné rady.
„Maminko, víte ale, že takhle tomu miminku ubližujete? Ničíte mu páteř.“ hlásí vyučená prodavačka v důchodu, když vás vidí s děťátkem v šátku. Moc dobře ví, že trefí do černého. Svoje mateřství má dávno za sebou a ještě si pamatuje, že každá chceme pro naše miminka jen to nejlepší. A že troška nejistoty tam vždycky je.
S argumenty na ni nechoďte, má vysokou školu života. Apel na city taky nepomáhá, ale stejně to zkusím: „Když on by jinak hrozně plakal, má totiž prdíky. A je to pohodlnější, než ho nosit na ruce.“ A tady to mám, sama jsem si naběhla. „Když jste si ho tak zvykla!“ uzavírá důchodkyně téma znalecky s neskrývaným zadostiučiněním. Chtělo by se mi říkat něco o tom, jak není dobré miminko nechat plakat, mohla bych na ní vytasit nějaké výzkumy o vlivu stresu na vývoj mozku, ani o Matějčkovi na tuty neslyšela… Ale sakra co je tý babizně do toho, jak vychovávám své dítě? Budu ráda, když se z něj nestane řidič dodávky a skalní fanoušek Ortelu, jako z toho jejího. Zdvořile odpovídám, že pro mě je důležité, aby byl můj syn spokojený, a raději jdu dál.
Co myslíte, o co jde téhle paní s fofrklacky? Opravdu jí tolik záleží na zdravém vývoji mého potomka? Na to nemusím být psycholog, aby mi došlo, že asi ne. Spíš si chce zašéfovat. Ukázat se, jak je chytrá a zkušená, doma už jí to starej nežere. Tohle baví úplně každého a existují teorie, podle kterých je šéfování náš hlavní motor. Jako bonus se s dobrou radou schová za altruistickou motivaci a je za hodnou.
Nic nového, že? Tak proč nás ty dobře míněné rady tak strašně vytáčejí? Asi by se našla miliarda důvodů. Možná nějaké přenosové reakce, protože dobrých rad pršelo celé dětství a vlastně to nebyly rady, ale příkazy. Možná tady hraje roli náš vlastní komplex méněcennosti. Možná nám vadí, že nás nepřijímají, anebo možná máme ty nepříjemné emoce jenom naučené. Kdo ví? Já ne.
Co ale vím jistě je, že tahle situace s dobře míněnou radou je ošemetná dost sama o sobě i bez ohledu na subjektivní význam. Věcný obsah rady stranou, podívejme se na její vztahový aspekt. Ten, kdo radí, se elegantně staví do dominantní pozice. Určuje vztahový rámec konverzace, kde on je zkušený dobrotivý rodič a my to nerozumné dítě. Společenský úzus nám radí komplementárně zaujmout podřízenou pozici. Taky kdo by chtěl riskovat symetrickou eskalaci a s tou bábou se na veřejnosti hádat? Navíc „ona to myslí dobře, tak přeci nebudeme vyšilovat!“, řekl by nezúčastněný pozorovatel.
Zároveň je tady ta obsahová složka, vůči které máme silnou potřebu se vymezit. A vůči které je mnohem snazší se vymezit. Slyšíte mě, jak se obhajuju před úplně cizí bábou, proč nosím své dítě v šátku? Tohle je to, co se nám nelíbí.
Dobrá rada je past, do které se snadno chytíme.
A co s tím teda? No to babo raď!
Hlavně klid, nohy v teple a tyhle lidi u zádi. Anebo se pro inspiraci můžete podívat, jak se s nevyžádanou radou nerozmazlovat své dítě vypořádala Kelly Dirkes. Tahle maminka krásné holčičky toho už slyšela tolik, a přesto babu poradnu v supermarketu nezastřelila. (Jak by snad senzacechtivý čtenář mohl předpokládat podle skutečnosti, že se incident stal v USA.)
Zdroj: Facebook