„Mámo, čuchni!“
Alex přiběhl ze zahrady a natahuje ke mně ručičky. Andělským pohledem modrých očí sleduje, jestli opravdu čuchám. Něco mi říká, že bych měla opatrně. Dneska to asi nebude kokosový krém jako minule. Zdráhavě se přiblížím nosem a ptám se: „Aha, hm, nepoznám to, co to je?“ S naprostou nevinností Alex hrdě hlásí:
„To je přeci hovínko!“
Trochu v panice se ptám: „Hovínko? A ty jsi kakal na zahradě?“ Protože to už tu několikrát bylo.
„Ne, ne. Nekakal. To je pejska hovínko. Já ho uklidil.“
Čeká pochvalu. Co to ale znamená, že ho uklidil?
„Já ho dal do koše k babičce.“
No potěš pánbůh, to bude mít babička radost, jak jí to v kuchyni voní. Ještě se snaží získat pochvalu, když vysvětluje:
„Byl tam pytlík v tom koši, já tam to hovínko vyhodil!“
No jo, to je důležitý, do koše bez pytlíku nic nevyhazujeme, to si dobře zapamatoval. Taky jsem ráda, že se přiznal a nechci ho zklamat. Tak ho trošku pochválím a vysvětluju, že na hovínka nešaháme, že je bereme jenom lopatou. Rychle ho vedu do koupelny umýt ruce a všechny myšlenky, co všechno už asi stihnul ošahat, rychle zaháním.
Nechci šůrovat celý být. Nene, dnes ne.