Osobní rozvoj. Nebo chcete-li osobnostní rozvoj. Dvě slova, která mi leží v žaludku už delší dobu. Na jedné straně na sebe nabalují poskytovatele pochybných praktik. Na druhé straně týpky, kteří se tváří jako Svatá Dala Neví Komu. Mívají menší či větší potíže ve svém vlastním životě, přesto nikdy neopomenou přispěchat s dobrou radou každému, kdo ji potřebuje. Vlastně každému, kdo jim přijde do cesty.
Co to vůbec má být, ten osobnostní rozvoj? Co je osobnost? Co se to má rozvíjet? A jaká je ta ideálně rozvinutá osobnost? Prosím zeptejte se, až zase potkáte profesionála přes osobnostní rozvoj na tyhle otázky. Ať vám vysvětlí, co je konkrétním cílem rozvoje osobnosti v jeho pojetí. Třeba přijde s konkrétním cílem a strategií, jak ho dosáhnout. Možná. Jenže se obávám, že takový člověk nemusí svoje služby označovat tím vágním „osobnostní rozvoj“. Náš rozvojář bude spíš mlžit. Nebo vám odpoví, že cíl si stanovujete vy. Pěkné, že? Nebo líbivé „cesta je cíl“. A tak podobně. Takže znovu. Jaký je Váš cíl? Jak se chcete rozvíjet? Jak budete vypadat na konci té cesty?
Znám mnoho lidí, kteří tráví čas tím osobnostním rozvojem. Začnou konstelacemi, pokračují radikální upřímností a přes mužské či ženské kruhy se dostávají k tantrickým masážím, vaginálnímu mapování nebo cestě do Indie po stopách velkého Oshy. Chodí na jeden kurz za druhým. Dělají různá cvičení, hrají si a navíc se dozvědí, jací jsou skvělí. Poznávají tam podobně laděné lidi – rozuměj ty, kteří jim to ego taky trochu polechtají výměnou za pár pochval na svůj účet. Je to příjemné a je to za pár korun kdykoli k dostání. Jako jakákoli jiná droga, se kterou lze zabít čas a život. Jako správní závislí se budou ohrazovat: „Jaká droga, jaký konzum?“ Oni na sobě přeci makají. Posouvají se dál. Poslední workshop byl zlomový, poznali sami sebe. Jenže je jedno, jestli je vidíte teď, nebo za deset let. Pořád to samé.
A jak vypadá jejich život? Bydlí v podnájmu „se spolubydlou, kterej je úplně v pohodě“. Nechtějí se vázat. Mají budoucnost otevřenou. Víte, co si myslím? Jsou to egoistický pitomci, kteří nemají žádný cíl. Nejsou schopni se ve svém životě přizpůsobovat komukoli druhému, dělit se s ním o svůj život. Nedokážou se překlenout přes svoje vlastní pseudopotřeby a být užiteční. Tihle lidé selhávají v tom, čemu Erikson říkal generativita. (Až na ty výjimky, kdy už má tenhle týpek za sebou velkou hromadu workshopů. To pak zuje boty, prohlásí se za guru a jde ty workshopy a kruhy pořádat sám. Tady by se o generativitě dalo uvažovat. A guruovi z toho aspoň něco kápne.)
Takže ještě jednou. Kde se vidíte, až budete staří? S velkou firmou? S velkou rodinou? Sami v Indii? A teď se podívejte zpátky a přemýšlejte, jak jste se sem dostali. Kudy jste šli? Kudy jste museli projít a kudy jste jen projít chtěli? Až to budete mít, tak se sami sebe ptejte, jestli jste teď na správné cestě? Ano? To je prima, jen tak dál. Ne? Tak jak se na ní dostanete? Bude to workshop, který vám ukáže cestu? Fajn. Kolik jich ještě potřebujete, než se pro něco rozhodnete? Protože po všech cestách v tomhle životě prostě jít nemůžete. A když se pro žádnou nerozhodnete, tak se docela dobře může stát, že budete bloudit v kruhu. Jako na poušti, kde také není podle čeho se orientovat.
Věřte mi nebo ne: cíl je cíl. Cesta je způsob, jak se k němu dostat. Jestli je vaším cílem se jen tak projít, taky cajk. Jen si to přiznejte a neskuhrejte, až bude procházka u konce, že jste se nedostali na rozhlednu.
Ještě mám malý tip. Zajděte si do Motola na nějaké dětské oddělení a promluvte si s pacienty. Nebo do jakékoli jiné nemocnice, léčebna dlouhodobě nemocných je taky dobrá. Prosím konfrontujte se s lidmi, kteří jsou v kontaktu se smrtí, ať vidíte, o čem je život. Budete to mít zadarmo a třeba se vám podaří při té příležitosti povzbudit a potěšit někoho, kdo to opravdu potřebuje. Někoho, kdo na přiblblé workshopy nemá už čas.