Je to všude. Té informaci se nelze vyhnout. Je večer, jsme sami, hezky si povídáme. Mohla bych čekat, ale nevydržím to a pokládám tu zatím nevyslovenou otázku:
„Lásko, víš, co je dnes za den?“
Okamžitě a naprosto bezelstně přichází:
„Hmm, nevím. Co jako má být za den?“
Už tuším, že nepřijde ta odpověď, kterou jsem čekala. Ale zkouším to dál:
„Dnes je Valentýn.“
To ticho, které následuje, není ani trapné. Spíš jen zádumčivé. Co to znamená? Bude překvapení? Nebo se bude omlouvat? Vysvětlí mi, že tenhle komerční zahraniční svátek neslavíme? S napětím čekám, co z toho vzejde. Nakonec se mu na tváři objeví takový ten heureka výraz, právě na to přišel:
„Aha. Tak už vím, proč bylo to květinářství tak vybrakovaný, když jsem šel kolem.“
No nemilovali byste ho?