Vyhráli jsme! Jsme mistři! Euforie, lidé se objímají, pivo teče proudem. V žilách koluje národní hrdost. Česká společnost prý zažívá sjednocení. Po práci a po škole celý národ fandil a teď je šťastný. Protože jsme vyhráli. Chápeš? Nechápu.
Velké sportovní události jsou pro mě zvláštní úkaz. Najednou zjišťuju, že kolem mě žije nevídané množství fanoušků a odborníků, kteří přesně vědí, jak se ten sport má dělat a co přesně ti profíci udělali úplně blbě. Nechápu to. Ani u hokeje, který jsem nikdy nehrála, ani u sportů, které ráda dělám. To „vyhráli jsme“ mi prostě nejde přes pysky. Týpek, co po práci každý den vysedává v hospodě – jak vyhrál? Co vyhrál? Jestli si vsadil, tak možná pět padesát.
Jak to vidím já, tak vyhrála parta kluků, který v životě dělají, co je baví. A dokonce to dělají tak dobře, že jsou ve svém oboru na světové špici. Tohle je podle mě úžasná výhra. Tak mi vysvětli, Pepíku, co baví tebe a co děláš se svým životem?
Je mi smutno při pomyšlení, že pitomoučká hra dokáže Čechy „sjednotit“ a pozitivně naladit, zatímco Istanbulská úmluva to nedokázala. Co víc bychom si mohli přát, než aby byly lidé doma v bezpečí? Jak můžeme bít děti a říkat tomu výchova? Mluvíme tady přeci o budoucích hokejistech.
Pár dní poté a zpátky k rutině. Všichni se uklidníme, žádná euforie se nekoná, a rozhodně žádné sjednocení. Dál tu máme lidi jiných národností, lidi, kteří sem přišli za prací nebo bezpečím. Lidi, kteří mají rádi nějaký jiný lidi, než by si někdo myslel, že by měli mít rádi. Zpátky k té bezohlednosti, která z blbé nálady ve společnosti udělala čistou nenávist a válku všech proti všem.
Mistrovství ukázalo, jak se Češi dokážou identifikovat s hrstkou úspěšných. Nechtějí vidět, že jsou tu lidé, kteří potřebují ochranu. Odpovědnost a ohleduplnost jsou dál prázdnými pojmy, které nikoho hrdostí nenapumpují.
Vyhráváme?