Vcelku pravidelně jezdím autem z Prahy do Olomouce. Ne po D1, protože na to nemám nervy. A chci žít. Ale hezky po staré silnici přes Hradec a Mohelnici. Přes vesnice, do kopce a s kopce, mezi poli a lesy a bohužel za kamiony. Za kamiony s hromadou strašně potřebnejch krámů, který jedou, co to dá. O tom póvlu, jehož nejvyšším vzděláním je řidičský průkaz, by se taky dalo něco napsat, ale dneska to bude o osobácích.
Nejsem zrovna z těch řidičů, který si to šinou a kochají se okolím. Baví mě řídit a baví mě jezdit svižně. Kopečky a zatáčky bych si nejradši užívala úplně jinou rychlostí než osmdesátkou za kamionem. Takže když jedu do Olomouce v té koloně aut, mezi těmi nádhernými kopečky, po té silnici plné zatáček, hrozně mě to drtí. Nejradši bych je všechny vymazala ze světa, abych mohla jet. Jakmile to jde, předjíždím. A chvilku můžu jet tak, jak chci. Obvykle asi tak dva kilometry, než dojedu další kolonu. Příležitostí k předjetí je na téhle štrece strašně málo, bohužel. Takže většinou si to šinu těch osmdesát za kamionem a zpívám si, poslouchám pohádky, nadávám, nebo jinak rozpouštím napětí.
Protože, prostě, mám krásnej život. Jízda autem neni to jediný, co mě na světě baví. Těch věcí je spousta.
Mám pro co žít a chci žít.
Ne pro ten okamžik vzrušení za volantem. Chci žít dlouho a šťastně a v důchodu se hádat na verandě s dědkem, co už dávno neni krasavec. A ztrpčovat život svym dětem a jejich partnerům.
Chápu, že o mym životnim plánu nemaj ostatní řidiči ani ponětí. Přemýšlela jsem o nějaké informativní cedulce, třeba tahle by se hodila:
Dospělý v autě, taky chci žít.
Ale asi by to k ničemu nebylo. Ty řidiči, který bych tim chtěla oslovit, maj totiž jinej plán. Za každou cenu bejt první. Ať už potřebujou kompenzovat velikost nějaký části těla, nebo žijou pro uspokojení okamžitýho impulzu, nebo co já vim. Jejich plán prostě evidentně nezahrnuje dlouhej a krásnej život. Jinak by přeci nepředjížděli do zatáčky přes horizont, nebo ne? Přeci by nepředjížděli, i když ten provoz v protisměru viděj?! Jo jasně, on si jich ten kamioňák všimne a uhne do škarpy. Jenže co když proti jede ženská s dětma a zrovna jim dozadu podává křupky? Je to její vina, že do tý škarpy taky neuhne? Já myslim, že ne. Ona měla v plánu dojet někam, kde bude krásně a dlouze žít a nejspíš to má v plánu i pro svou posádku.
Tyhle řidiči, který ohrožujou sebe a ostatní, prostě asi nemaj pro co žít. Proč těmhle lidem, který tak evidentně křičí do světa svojí touhu po smrti, nevyjít vstříc? Tady vidim zásadní selhání státu.
Chceš umřít? Máš na to právo.
Máš právo se svým zkurvenym životem dělat, co se ti zlíbí. Ale ne s životy dalších lidí. Ty totiž chtěj žít. Asi bude lepší, když ti umožníme odejít důstojně, bez povyku a samotnýmu.
Euthanasie se mi jeví jako dobré řešení. Ušetří spoustu utrpení. Kdo chce umřít, nemusel by se trápit a každý den riskovat, jestli zase přežije.