Milý deníčku,
tak jsem tady zas, abych si postěžovala na svůj krutý úděl matky. Ne, že by dětičky nebyly štěstí. Největší láska, radost, naplnění a tak. Tak co se zase stalo? Vůbec nic neobvyklého. Po narození sourozence někdy dochází u dítěte k vývojovému regresu. Stejně v milionech případů, jako u nás. Takže nic neobvyklého.
Tak na co si stěžuju? Vždyť vím, do čeho jsem šla a co můžu očekávat. Jenže mě asi nikdy nepřestane udivovat, jak je teorie nezúčastná, suchá a nic neříkající. Jak i s tisícem znalostí v hlavě člověka překvapí ta razance života.
Protože takový banálně znějící vývojový regres u tříletého kluka je ve skutečnosti něco npopsatelného. Ve chvíli, kdy konečně vyroste z batolecího vzdoru a jde se s ním třeba i na něčem domluvit – BUM, pokračujeme dál. S energií a invencí předškoláka zpátky ke vzteku a odmítání dvouletého mimina. V kombinaci s velmi živým temperamentem tu najednou místo roztomilého klučíka máme 16 kg dynamitu s tisícem rozbušek pro každou příležitost. (A ne, není to ADHD, jak tvrdí zlí jazykové, je prostě jen hádě-hádě.)
Bohužel už tu nejsem jen pro něho a sesazení z trůnu bolí. Chce získat moji pozornost za každou cenu. Když to nejde po dobrém, tak i negativní pozornost je lepší, než žádná. Určitě chápete, že na výzvu: „Mámo, podívej, postavil jsem hrad“ nepřestanu kojit miminko a nepoběžím do vedlejšího pokoje obdivovat jeho výtvor. No, on to pochopil taky rychle. A taky zjistil, že když se pokusí vysklít dveře, tak mu v tom přiběhnu zabránit, i když musím miminko odtrhnout od prsa. V tuhle chvíli se tu den co den přetlačujeme v trpělivosti a zlobení.
Jo a taky ještě zkouší brečení, jakože mu něco je. To spustí naprosto neuvěřitelný jekot, jako by ho filetovali. Když se mu podaří dostatečně věrohodný herecký výkon, se strachem v hlase zjišťuji, co se mu to stalo? Přes slzy a soply se pak dozvídám, že ho šimrá cedulka od trička. Nebo že se pes nechce nechat tahat za ocas a on ho „ale chce tahat za ocas, víš?“. Máme tu prostě veselo celé dny.
Abyste si to lépe dokázali představit, tady je malá ochutnávka:
- Na všechno odpovídá ne. Neobleče se, neobuje se. „Chceš jet do lesa?“ – „Ne, nechci.“ Doma taky zůstat nechce. Zdrhá. Konečně se mi ho podaří obléct. Než donesu tašky a vajíčko s miminkem k autu, je zase celý nahatý a upatlaný od bláta. Taky se stihnul vykakat vprostřed zahrady. Pes to chce žrát. Miminko řve ve vajíčku. Řvu na psa, ať se jde umýt a na dítě, ať to nežere. Zmatené dítě se jde umýt a pes se radši schová. Jedeme do lesa. Dítě nechce vystoupit z auta. Po procházce nechce zpátky do auta. Brečí celou cestu a chce všechno, co je jasně nedostupné.
- Zpět doma na zahradě bere opalovací krém a maže sebe, míchačku a psa. Zbytek lije do bazénu. Trpělivě vysvětluji, že krém se nepatlá a nikam nelije, že to má přeci zakázáno, že to už ví. V tu chvíli stojí v bazénu a poslouchá mě, kývá hlavou, jakože jo. Zároveň ovšem během hovoru jen tak mimochodem nacpe kelímek do filtrace a ucpe jí. Lámu nad ním hůl a jdu se starat o miminko.
- Oběd nechce, spát nechce. Chce vzbudit mladšího bráchu. Viděl to u doktorky na očním, takže mu profesionálně odtahuje horní a spodní víčko. Když se miminko budí s křikem, zakrývá mu pusinku, aby nebrečelo.
- Po obědě má ležet v posteli a spát. Předstírá spánek. Zavírám dveře a myslím, že mám chvilku pro sebe. Dítě potichu vstává a bere velké balení jeleního loje a voskuje podlahu v celém dětském pokoji. Naolejovanou plochu polévá vodou a má kluziště. Upatlané ruce si utírá do čistého prádla ve skříni.
Musím říct, že tohle na mě docela zapůsobilo. A že bych se docela taky sklouzla. Jen kdybych nebyla ten dospělý, který tu podlahu musí třikrát dokola vytřít, všechno prádlo vyprat a vůbec likvidovat jednu katastrofu za druhou. Když se mi podaří všechno zase dát do pořádku, vzbudí se miminko a dožaduje se svého. Odcházím přebalovat a kojit, zatímco to zvíře jde okamžitě škodit. Začíná další kolo. A potom další a další až do večera. A tak je to každý den.
Ale už jen třicet dní do začátku školky! Potřebuje ji jako sůl. Teda já ji potřebuju jako sůl. A taky pobyt v lázních. Bohnice taky beru. Prý tam mají docela hezké rukodělné kroužky.