Hrací stoleček

Máte rádi hračky, které blikají, vydávají různé zvuky, nebo třeba zpívají? Jestli jste dítě, tak určitě jo. Děti takové hračky milují. Teď když mám děti, musím uznat, že tenhle druh hraček nenávidím o něco méně, než dřív. Bezdětná jsem vůbec nedokázala pochopit, jak je může mít někdo dobrovolně doma. Teď už to chápu. Je lepší uřvaná hračka, než uřvaný dítě. A každá minuta, kdy si hraje samo, se platí zlatem.

Výrobci hraček asi mají doma taky děti, nebo si udělali pořádný průzkum trhu, takže vědí. Vyrábí hlučné a svítivé hračky, které děti baví, a proto se dobře prodávají. Nakonec i u nás doma se několik takových hraček najde. A to jsem člověk, který notoricky vypíná televizi, protože nesnáší hluk. Kamarádka mi vysvětlila, že za to může přetížená nervová soustava, ona to má taky tak. Ta teorie se mi líbila, tak jsem jí prezentovala svému muži. Řekl mi, že jsem magor a asi bych se s tou svojí přetíženou soustavou měla jít léčit. Což mě urazilo, ale pak jsem mu řekla, že s radostí. Moje nervy si odpočinou v Bohnicích na hipoterapii nebo při výrobě mejdlíček a on se může postarat o děti. Když má tak odolnou nervovou soustavu, že jo.

Prostě abych to shrnula – naše dítka dostávají spousty hraček od babiček a dědečků, které bych nikdy nevybrala, ale v rozmanitosti je krása a čím větší chujovina, tím větší zábava. Tak se stalo, že vlastníme hrací stoleček v hodnotě pěkného dubového stolu pro deset lidí. Vejde se k němu jedno až dvě děti a krásně bliká, svítí, cinká, chrastí, klape, pípá, tůtá, vydává další jazykem nepojmenované zvuky, hraje jako piano i jako orchestr, mluví a zpívá.

Mluví a zpívá, teda spíš vříská, hláskem afektovaného diblíka s PMS. Kam se hrabe Aťka Janoušková. K její cti musím podotknout, že ona to musela zvládnout bez elektronických úprav, kdežto hlásek z hracího stolečku podezřívám z masivních úprav. Nejspíš nějaký marketér vyzkoumal, že se to tak dětem líbí, nebo to byl zvrhlý sadista. Ze začátku se mi zvedal tep pokaždé, když se stoleček ozval. Teď s ním žijeme třetím rokem a už jsem si docela zvykla. Protože viz výše, každá minuta dětské spokojenosti se platí zlatem. Klidně i krvácením z uší.

Na co si ale asi nikdy nezvyknu, je obsah toho, co ten stoleček zpívá nebo vykřikuje. Znám to všechno zpaměti, tak podívejte:

A, b, c, d, e, f, g, h, ch, i, j, k, l, m, n, o, p, q, r, s, t, u, w, x, y, z.
Abecedu celou znáš,
teď ji se mnou zazpíváš.
Tudý-dup, tudý-dup, tudu-bidu-bau!
Yeah!

Tahle je docela v pohodě. Trošku mi sice vadí, že po výzvě, aby si dítě zazpívalo abecedu, přijde podivný popěvek  – a ne ta abeceda. Ale když se tlačítko zmáčkne víckrát, tak se nakonec ta písnička nalosuje znovu a dítě se může přidat příště. Tak odpustím i fakt, že se paní do těch zvuků vžívá trošku víc, než by bylo zdrávo. Třeba už se s tím léčí někde na pracovní terapii. Jenom doufám, že nezvolila muzikoterapii.

Další písnička je asi taky docela v pohodě:

Ahoj,
když zvoní telefon,
řeknu: haló.
Jak se máš?
Pá pá
se říká na rozloučenou.
Pá pá.
A můžeš to říct zas!
Řekni!
Pá pá!

[následuje frenetický smích]

Na téhle se může malý človíček naučit, jak telefonovat. Bohužel tam tak trochu chybí zdůraznit účel telefonních hovorů.  Můj syn teď má tendenci zvednout telefon a přesně podle téhle písničky zahlásit: „Haló. Ahoj. Tak čau.“ A zavěsit. Takhle je to přeci správně. Tak proč, mámo, tomu tátovi voláš znovu, vždyť jsem to vyřídil, none?

Další písnička je taky krásně naučná, ale zase tak nějak trošku pokulhává:

Svět je plný barev,
pojmenuj jich pár.
Fialová, žlutá,
zelená, modrá!
Přitom, když si budeš hrát,
naučíš se všechny znát.

[hihňání]

Při hře s tímhle stolečkem se dítě naučí znát přesně tyhle čtyři barvy, žádnou jinou. Aby se je naučilo všechny, to se budou muset rodiče ještě dost zasnažit.

Takže písmenka, barvičky a telefonování jsme si prosvištěli, nesmíme zapomenout na čísla.

Jeden,
dva, tři,
čtyři, pět, šest, sedum,
osum a devět,
počítání je skvělá věc!
Čísla,
když umím čísla,
tak počítám.
Zas a znova!

[Juchuchůůůů!]

Autor pro tuhle písničku znásilnil Allegro z Malé noční hudby. Jestli si chcete zazpívat, melodii znáte. Tak s chutí do toho. Mozart to naštěstí neuslyší.


Tak to by byly znalosti, teď trochu těch soft skills:

Je bezva telefon mít,
i přítele, jako jsi ty,
někdy je fajn jen doma být
a někdy se jdem ven projít.

Je dobré dítě naučit, jakým způsobem ukázat svým blízkým, že si jich ceníme. V době předražených smartphonů je přirovnání přítele k telefonu naprosto legitimní. „Mám tě ráda jako sůl“ dnes nahrazuje „Mám tě rád jako svůj telefon“.

Přátelství se stoleček věnuje ještě v této písničce:

Mockrát tě vidím,
já tebe ještě víc.
A když si přijdeš hrát,
jó hned jsem tam!

Nad touhle jsem opravdu přemýšlela. Bohužel nedokážu překročit stín prvního dojmu. Ten se opírá o fakt, že zmnožené vidění se vyskytuje u opilých. Takže si představím dva na flámu, kdy jeden láká druhého ke hrátkám blíže nespecifikovaným. Připadá mi to hrozně moc nevhodné pro děti i pro tenhle blog. Prosím, jestli vás napadá nějaká jiná interpretace, sdělte mi ji. Můj muž tvrdí, že v písničce se zpívá „moc rád tě vidím…“ Jenže to je jeho zbožné přání. Opravdu je to úplně zřetelné „mockrát“.

Mojí předpojatosti vůči stolečkovým písničkám nepomáhá ani tahle:

Tančím si a dovádím,
to mě vážně moc baví.
Skládat hudbu to je sen.
A co tobě líbí se?

[šílené chichotání]

Ještě než se dostanu ke své nejoblíbenější písničce, tak bych vyzdvihla hlášky, které stoleček vykřikuje izolovaně a bez kontextu:

Opička hraje na piano.

Prostě cože?

Další mi připadá vyloženě nebezpečná:

Tady všichni řídíme auto!

A nakonec moje nejoblíbenější písnička:

Práce, práce, práce, práce,
tolik práce mám!
Moc se toho naučit,
spoustu věcí procvičit.

Hrát si s počítačem,
skládat muziku,
s kamarády laškovat,
zvednout telefon.
Ahoj!

Práce, práce, práce, práce.

Zatímco první sloka se ještě tváří jako psaná pro děti, druhá sloka ukazuje autorovo zoufalství v celé jeho nahotě. Měl na ty texty dva měsíce, ale znáte to. Teď je noc po uzávěrce. Od rána je zamluvené studio, bude se nahrávat. Večer se to musí odeslat do fabriky, od zítřka jsou ve výrobním plánu stolečky pro český trh. Když ubohý autor s opičkou na krku nedodá texty do sedmi ráno, nahrávky se nestihnou, výrobní linka se zastaví a škody budou nedozírné. Na to by ze svého platu neměl. Takže honem rychle, něco se tam prostě nasázet musí. V Číně to stejně nikdo zkoumat nebude. Ještěže prvních pár písniček udělal v metru cestou od zákazníka, když tu zakázku dostal.

Úplně ho vidím, jak ve čtyři ráno cvaká do počítače, co mu na ožralou mysl přijde. Veselý večírek, seznámení při tanci, pozvání ke společným hrátkám, divoká jízda autem domů a sakra, už je ráno a volají ze studia. Tak to tam honem všechno nasekal a má hotovo.  Čus a nečum.

A já to teď musím poslouchat třetím rokem pořád dokola. Až se mi ten člověk dostane pod ruku, tak mu zakroutím krkem. U soudu mi budiž polehčující okolností moje přetížená nervová soustava. Aspoň se konečně, doufám, dostanu na tu hipoterapii.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.