Cukr!

a všichni se stydíme

Cukr je droga, je to jed! Ještě před pár lety jsem tenhle názor považovala za módní výstřelek z dálného západu, který se nemá šanci dostat přes hranice do naší zaprděné kotlinky. Zadrží ho hradba z ovocných knedlíčků, bohatě sypaných koláčků a vánočního cukroví.

Ale nezadržela. Už je to tady. Po očkování se sestřička ptá, jestli může dát synovi za odměnu bonbonek. Na pískovišti maminky vyprávějí, jak nedávají potomstvu sladké, protože ti jinak lezou po zdech. Ty militantnější rozhodně prohlašují, že cukr jim nesmí do domu a tenhle jed by nikdy svým dětem nedaly. A jejich pohled říká: „Měla by ses nad sebou zamyslet. Co z toho kluka asi vyroste, když mu dáváš sladké?“ Některé chtějí dokonce naznačit, že můj syn roste akorát tak pro kriminál. Hyperaktivita, školní selhávání, práci si nenajde a navíc v něm od útlého věku pěstuju závislost. Co jsem to za matku!

Podobné signály vnímám už delší dobu. I když to furt bylo jakoby daleko. Netýkalo se mě to. Byli to cizí lidé ve vleku módních výstřelků, aktivistický matky z města, nebo prostě jenom nějaký jeblý ženský. Ale stejně člověk přemýšlí, že by na tom něco mohlo být. Sice nerada, ale přiznávám, že když dám tomu našemu opičákovi sladké, tak skutečně začne řádit jak černá ruka. Běhá sem tam, skáče, piští, vříská, máchá rukama a demoluje byt. Sladké na něj působí jak na Američany ropou obohacený uran. Vyvíjí hektickou aktivitu a chce ho všechen.

Vůbec, sladký má děsně rád. Když mu dělám kafíčko, tak chce zásadně „přeslazený“. Říkáme tomu tak a on je spokojený, i když je oslazený tak akorát. Kdyby to bylo na něm, tak si tam dá určitě mnohem víc. Jako včera, když se mu dostala do ruky cukřenka a do čaje si nasypal půl hrnku. Sebrala jsem mu jí, že víc už teda opravdu ne. S pološíleným leskem v očích vykřikoval něco o tom, že ten cukr celý potřebuje. Prý ho spotřebuje všechen, abych pak mohla tu cukřenku doplnit. Vlastně se pro mě obětoval! Tak možná přeci jen to s tím cukrem nebudeme přehánět. Ostatní slušně vychované děti by tohle určitě neudělaly! Aspoň podle řečí matek z pískoviště soudě.

Jenže cukr mají hodně rády i ostatní děti. Totálně se to profláklo, když tuhle přišel Ferda ze školky. Zoufale něco hledal v kapse u bundy. Už to vypadalo, že to ztratil a začal propadat zoufalství. Nakonec to našel. Vítězoslavně mi na dlani ukazoval dvě ušmudlané kostky cukru. Prý je vyměnil s Eliškou za hračku z kindervajíčka. Školkovej barter prostě. Asi jako dobrý, dokud to nejsou cigára. Zatím jsem se nerozhodla, jestli se budu znepokojovat. Elišku radši podržim v merku, dýlerku jednu mrňavou.

Podobný historky pověsti cukru moc neprospívají. Zjištění, že s cukrem je to společensky už opravdu v háji, pro mě přišlo nedávno v kavárně s kamarádkou. Nad šálkem moc dobrýho kafe prohlásila, že si ten dortík nedá. „Víš, já jsem před nějakou dobou přestala jíst cukr. A je mi teď mnohem líp!“ Asi si všimla, že tomu moc nevěřim. Tak dodává něco o tom, jak to bylo těžké, že ze začátku měla odvykací stavy, výkyvy nálad, no nebylo to hezký, úplně jak feťák, fakt! Prý nemyslela na nic jiného, než na ten cukr. Dokonce se jí zdálo, jak si jde dát něco sladkého. Ale už jí to přešlo. Už cukr vůbec nepotřebuje. Chvíli se cejtim fakt blbě, že si ten dortík dávám. Navíc to ve mně hlodá. Přeci jen ona krásná štíhlá a odpustí si ho. A já tady se takhle nezřízeně cpu. Naštěstí moje sebemrskačské myšlenky úspěšně zahání její smutný pohled do vitrínky s dortíky. Místo toho usilovně přemýšlím jak zařídit, aby mi koukala do očí a ne furt po těch zákuscích. Radši pak jdeme na hřiště, protože tady je to asi jak pro alkáče na baru. Jenže chápu, že kdybych si ten dortík sama nedala, tak po těch nadýchaných kopečcích šlehačky, šťavnatých kouscích ovocíčka a křupavých kouscích čokolády budu bažit zrovna tak.

Bažit – cože? To je jako český slovo? Je. Kdo se někdy zabýval závislostmi, tak už ho zná. Bažení je něco jako neodolatelná touha s nutkáním po okamžimém uspokojení. Nalejt do krku láhev skotský, zabořit ksicht do pytle s koksem a vykoupat se ve vaně s čokoládou. A to teď hned. Každopádně jsem to slovo použila schválně. Sama tím přiznávám, že něco zkaženého na tom cukru je. Nakonec i vědci v Americe (znáte ty titulky z bulváru) prokázali, že cukr funguje pro mozek stejně, jako tvrdé drogy. Oooo, velké překvapení. A důvod ty bílé krystalky nenávidět!

Jenže co zjistíme dál? Ono to centrum odměn se chová úplně stejně snad pro všechny příjemné věci. Kokain, cukr, heroin, kafe, chlast, sex, cigára, tráva, sport, gambling, adrenalinový zážitky, láska… Je to příjemný, stimulujeme si tím centrum odměn, které chce furt víc. Droga je prostě úplně všechno, co svádí k nestřídmé konzumaci.

Dřív se tomu říkalo hřích, dneska závislost. Asi za to může ďábel, že teď morální kocovinu nepodněcuje jenom návštěva kostela, ale i časopis pro volný čas, matky na pískovišti a kamarádka v kavárně. Jenže kam se můžu jít z toho dortíku vyzpovídat? Mám hodit selfíčko z fitka na instáč? Svojí příští dávku cukru bych si chtěla užít s čistým svědomím, prosím.

A svým dětem cukr taky dávat budu! A just jim koupím krabičku kostkovýho. Ať můžou ve školce ovládnout černý trh s bílým zlatem. My ti ukážeme, ty malá mrško Eliško! A jestli maj růst pro kriminál, tak budou aspoň vybavený těma správnejma dovednostma.

Co se ve školce naučíš, v krimu jako když najdeš.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.