Minulý týden mi naskočila vzpomínka na jednoho Syřana, který projížděl vlakem Českem. Jak by se asi posral vzteky, kdyby omylem vystoupil v Ústí nebo v Děčíně a nedojel na jeden zátah do Němec.
Stalo se to takhle. Potkala jsem bejvalou známou z neziskovky. Dozvěděla se, že čekám dítě s Hadim a mezitim, co se mi sápala po břiše, aby se mírumilovně dotykem setkala s dítětem, začala s přechylováním.
A jestli jsem muslimanka nebo ta muslimářka. Probudila ve mně soucit, protože jsem začala tušit něco z jejího backgroundu, ale zároveň mi lichitilo slovo muslimán. Trochu jako muslim a imám dohromady. Pak následovala fakta z béčkového hororu kříženého se soudobým bulvárním deníkem a výhružkou, že jestli ano, tak si musí odplivnout a jít dál.
Neměla jsem to srdce jí říct, že muslimán, stejně jako muslimář neexistuje. A uvažovala jsem nad tím, kolik reálných muslimů taková pomatená bába zná. Mezitím stihla sebe i zbytek Čechů prohlásit za perfektní křesťany. Zavrávorala jsem. Kde jaký béčkový gymplák ví o křesťanství víc než ona a většina lidí z Bohnic a jiných léčeben má ke spiritualitě blíž.
Prostě jsem byla otrávená a vzpomínala ta ten pokec s tim Syřanem ve vlaku, kde jsme otevřeli muj narozeninovej šampus a on mi dal oříšky.
