Šmoulinka na Měsíci

“Nic nezmění můj svět, pokud já sám nebudu chtít.” Nic, kromě Putina. Ten ho klidně i ukončí. Mezi hlty kaviáru a vodky si toho ani nevšimne. 

Nemám ráda motivační citáty. Klidně si to čtěte hlasem šmouly Mrzouta. Šmouly taky nemám ráda. Kromě Mrzouta, ten aspoň občas myslel sám za sebe. Nejvíc mě iritovala ta ludra Šmoulinka se svojí uhihňanou pozitivitou a hysterickou naivitou, která to dost prapodivně táhla s Taťkou Šmoulou a bandou slintajících podržtašků. 

Nemám ráda motivační citáty hlavně proto, že mám pocit, že slibují nemožné. Implikují, že všechno jde, když se chce. Stačí se snažit a můžeme dokázat cokoli. Motivační citáty slibují, že můžeme být kýmkoli, mít cokoli, dosáhnout čehokoli. Dost často taky slibují nikdy neutuchající růst. A pak se děje realita se svými hranicemi a limity. 

Mohla se Šmoulinka rozhodnout doletět na Měsíc? Mohla. Dostala by se tam? Asi jo, v pohádce to vždycky skončí dobře. Vsadím se, že by se to podařilo za pomoci všech řadových Šmoulů, navzdory Gargamelovi, který by se snažil plán překazit a také za přispění trochy té šťastné náhody a zkušeného rozumu Taťky Šmouly. Mrzout by remcal, že to nedává smysl, ale jen tak trochu, aby se divák pobavil na účet škarohlídů. Protože přeci každý ví, že si máme jít za svými sny. Co na tom, že vás při tom málem sežere Azrael. 

Motivační citáty znásilňují konstruktivismus od základů až po střechu a pak ještě jednou dokola. Všechno je možné, sami si tvoříme svou realitu. Nějak se v tom procesu ztratila pointa – některé věci zůstanou černé, i když jim budeme říkat růžové. Prostě mají nějakou vlnovou délku a i když ji možná vnímáme různě, někdy v dětství jsme se domluvili, že téhle vlastnosti budeme říkat černá. Mohli jsme se domluvit i na jiném označení, ale co už. Tak kde je ta konstrukce reality, když je tedy černá černou? Třeba v tom, že pro někoho nemusí znamenat smutek a strach, ale pevnou půdu pod nohama. Skutečnost je skutečnost, ale její interpretace a význam se liší.[1] Pro někoho je užitečnější vidět sklenici poloprázdnou a nedělat si plané naděje.

Zdá se mi, že na tohle se rádo zapomíná. Jenže někdy opravdu může být užitečné bourat zažité limity a ptát se po jejich původu a funkčnosti. Protože proč by holky nemohly chodit do škol a pracovat ve vedoucích pozicích, kluci tančit a leváci psát levou, když jim po tom je? Co jsou naše interpretace a kde narážíme na reálná omezení?

Možná bych se na to dívala jinak, kdybych denně nepotkávala lidi, kteří se hroutí pod tíhou reality, zatímco se pořád ještě snaží dostat na Měsíc. A přitom mohli prožít vcelku spokojený život a naplnit ho dost dobře i tak. Obvykle někdy před důchodem stejně lidem začíná docházet, že vše nemusí být jenom pořád lepší, ale že to asi někdy půjde od desíti k pěti a od těch pěti pod drn. A smrt je špatná pro většinu z nás. Teda kromě Putina.

Proto nemám ráda motivační citáty, protože popírají nějakou část reality. Tím brání být v kontaktu s jejími limity a na jejich základě postavit solidní život. Nebo je právě v tom ta krása, že se snažíme dostat na Měsíc, i když to vůbec nedává smysl?


[1] viz např. skutečnost prvního a druhého řádu podle: Watzlawick, P. (1998). Jak skutečná je skutečnost?. Hradec Králové: Konfrontace. [2] Úvodní obrázek je z kalendáře: Ernestová L. (2021). Miluj svůj život 2022. Praha: Synergie Publishing.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.