Pohádková zvířátka

Možná, že někde na světě existují děti, které jsou neodolatelně roztomilé a za všech okolností k zulíbání. Internet se mě denodenně snaží přesvědčit, že takové děti jsou, že je to přeci normální. Fotky roztomilých chlapečků v záhonu rozkvetlých kytiček s titulkem: „Máme v záhonu trpaslíčka“, nebo holčiček u leknínového jezírka: „My máme zase zahradní vílu“. Chci si tu idylku představit, jenže můj mozek mi nabízí akorát děti válející sudy v záhonech, děti dloubající ze země žížaly a jezírko, kde se dá perfektně hrát na Jožina z bažin. (Tuhle hru vymyslel Erik a moc ho baví.)

Možná jako matka selhávám a měla bych se víc snažit? Měla bych tu naší zvěř vměstnat do těchhle roztomilých obrázků? Už abych na tom začala dělat, protože nejdřív budu muset založit ten rozkvetlý záhon nebo jezírko, které nevyhrabou psi a lekníny neroznesou po zahradě. Můj poslední zahradnický pokus sabotovala jezevčice Lily tak, že s čerstvě zasazenou kytkou vesele běhala po zahradě a měla bezva legraci z toho, jak ji zoufale honím. Zábava na celé odpoledne. Dětem se to moc líbilo. Divím se, že kytka přežila. Možná bych to měla vidět jako znamení, že mám přeci jen zelený palec.

Ale nevzdávám se. Pořídila jsem si nové truhlíčky a na kuchyňské lince mi teď klíčí bazalka a petrželka. Tam mi je žádný pejsek nevyhrabe ani nepočůrá. Před dětmi jsem je také uchránila, dokonce mi je pomáhají nepravidelně rosit. Alex se tohoto úkolu ujal se vší vervou a vynalézavostí jemu vlastní. Takže když jsem minulý týden našla zeď ohozenou blátem a klíčky, věděla jsem vcelku hned, koho se mám ptát. Jen mi nebyl jasný mechanismus té události. Ale jsem chytrá holka, takže mi to docvaklo docela rychle, jakmile mi Alex přinesl z dětského pokojíku vysokotlaký postřikovač.

Petrželka s bazalkou kupodivu žijí a žije to i v dalším truhlíčku, kam jsem zasadila zakrslé slunečnice a lobelky (to jsou taková roztomilá malinkatá modrá kvítka). Když kluci viděli, jak se nám hezky zelená, tak se chtěli pochopitelně přidat. Alex našel při procházce v lese naklíčený žalud. Opravdu opatrně, až jsem na něj byla pyšná, ho donesl domů. Sám si ho zasadil do květináčku, zalil a chodí si ho opečovávat. Erik prováděl pravidelnou inspekci a žalud s výhonky pár dní z hlíny vytahoval. Nakonec asi usoudil, že přeci jen z toho něco může být a doubek nechal v klidu růst. A taky borový les. Ani nevím, jak se to stalo, v truhlíčku s lobelkama a květináči s doubkem přistála miska plná semínek, která asi před rokem Alex vytřásl ze šišek nasbíraných před domem. Chytila se snad úplně všechna. Jsem docela zvědavá, jak si s tím lobelky poradí. Možná překvapí. V souboji pokoutník vs. třesavka bych taky tipovala pokoutníka. A ejhle – doma už máme jen samé třesavky a tuční pokoutníci se třesou ve sklepě. (Kdo by chtěl číst o tom, jak třesavky vyžerou ostatní pavouky, tak zde.)

Jestli pak ty éterické bytosti mají doma vedle svých skřítků a vílek také pavouky? K nám dnes dokonce přišel na návštěvu první mravenec, takže v příštích dnech čekám celé procesí. Krásná přírodní událost, kterou na instáč fotit nebudu, páč tuším, že to stejně moc cottagecore nebude. Letos asi nebudu muset ani používat žádné hmyzí jedy, na mravence pustím kluky a oni si s nimi nějak poradí. Chci mít čisté svědomí, takže to rozhodně fotit nebudu. Zavřu za sebou dveře a budu tvrdit, že vůbec nevím, jak k té mravenčí genocidě došlo. To se přeci tak dělá. Stačí připravit podmínky, ve kterých není možné se chovat jinak, a odpovědnost padne na toho, kdo neměl na výběr. Nebo měl?

Kluci na výběr dostanou. Postarám se, aby měli k ruce tři různé vysavače – konvenční velký, tyčový a rumbu. Prosím neposílejte na mě sociálku. Sama se hmyzu opravdu bojím a kluci mi s tím pomůžou. Vlastně mám doma dva prince, kteří mě neváhají zachránit. Takže taky pohádka, ne? A kam se hrabeme na bratry Grimmů.

Dub (a málo znatelné borovice)
Lobelky v borovém lese se zakrslými slunečnicemi

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.