Karlíku, Karlíku,
dobrá kaše na mlíku.
Ještě lepší na smetaně,
ale tu Karlík nedostane.
Taky vám vždycky bylo líto Karlíka, že nedostane kaši na smetaně? A ještě se mu vysmívají. Chudák Karlík.
Jenže náš Erik je brutus. (Jeho tatínek ho chtěl pojmenovat Brutus Magnus. Naštěstí tohle musí podepsat oba rodiče.) Jako by to ale tušil, náš Erik se s ničím nemaže. Když spadne, tak vstane a jde dál. Co chce, to si vezme. Možná protože je jen malé roztomilé batole, o to víc mě překvapuje, jak odolný a houževnatý je. Třeba když tuhle běhal po bytě s bojovým pokřikem:
„Kaši na mlíku Kájí dostanééé!„
Skoro jsem si myslela, že chce kaši. Jenže to je divný. Náš Erik kaši nejí. Nikdy. Leda tak bramborovou. Ale že by věděl, že se dělá s mlíkem a chtěl jí zrovna teď? Nakonec mi jeho starší brácha musel vysvětlit, že je to zkrácená verze oné říkanky.
Musela jsem se sama sobě smát. Doteď jsem tuhle interpretaci neviděla. Žádnej chudáček Karlík. Dyť dostane kaši, tak jakýpak copak. Ano, mohla by být na smetaně. Jenže zrovna tak by mohla být i na vodě, že jo. Anebo taky vůbec. Jak vykřikuje náš Erik rotujíc po obýváku: „Kaše budéééé!“ A to jediné je fakt a ten se počítá.
Když dáte Erikovi šťávu ve sklenici, tak se nenamáhá přemýšlením o tom, jestli je poloprázdná, nebo poloplná. Vůbec ho nenapadne se litovat, protože mu nalili podmíráka a zahájit boj za spravedlnost. Ani nejde skládat sofistikované ódy vděčnosti, které by všem ukázaly, jak uvědomělý přístup k životu má. Erik prostě tu šťávu vypije a skleničku si vezme s sebou na pískoviště.
Víte, jak krásně to zvoní, když se sypou zrnka písku do prázdné sklenice?