Za okny podzim, nejvyšší čas vrhnout se na věci, který člověk odsouval celý rok. V létě jde ta prokrastinace sama, ale v tomhle období všechny resty tak nějak nabydou na naléhavosti. Déšť spolu s mlhou a tmou v odpoledních hodinách jakoby člověka nutili podívat se dovnitř a bilancovat. A neříkejte, že né, páč plný čekárny psychoslužeb všeho druhu mluví za svý. Proč jinak by se tomuhle období řikalo podzimní žně.
Třeba za to může tenčící se diář a nutnost pořídit nový, možná chci být hodná, abych dostala dárky od Ježíška. Bohužel jsem sama žádnou psychoslužbu nevyhledala, takže se asi nikdy nedozvim, co mě nutí k tomuhle bilancování. Každopádně to tlačení po dokončení věcí je pro mě faktem, před kterým se už nemůžu schovávat. Za minulých pár týdnů jsem ušila dvoje dětský legíny, zimní fusak, jedny šaty, několik pytlíčků na drobnosti a šestnáctery trenýrky. Plán výzkumu k diplomce pro docenta samozřejmě nikde. Začíná to být poněkud trapné.
Ať chci nebo ne, budu se do toho muset vrhnout, už to nemůžu dýl popírat. Dokonce se musím přiznat, že už jsem za sebou skoro nechala i tu fázi marnýho vzteku, kdy jste jen o vlásek unikli příspěvku na téma zbytečnosti diplomových prací, kafemlejnku, replikační krize a vůbec, proč to po nás někdo chce, já chci přeci dělat kliniku a né výzkum. Celý systém je špatně a je potřeba ho změnit. No ne?
Jako asi jo, ale že by se to povedlo zrovna mně od hromady ušitých trenýrek, takhle si nefandim. Bohužel ať už to dává smysl, nebo ne, diplomku napsat budu prostě muset, jestli chci tu školu dokončit a nemuset si do curricula psát „vysoká škola života“.
Né, takhle fakt skončit nechci. A tak se rozhlížím kolem a hledám inspiraci u nejlepších. Třeba takový David Rosenhan, o kterém najdete pasáž v každé klasické učebnici psychologie. Chtěl upozornit na špatné podmínky v psychiatrických léčebnách. Takže nabral kompars a s vymyšleným symptomem je poslal do několika léčeben. Ve svém slavném výzkumu popisuje, jak jsou léčeni zdraví lidé na základě jednoho smyšleného symptomu a taky jak nejsou schopni prokázat své duševní zdraví, jakmile obdrží nějakou diagnózu. Byl z toho velký humbuk, který náramně přispěl k reformě v americké psychiatrické péči. Všechno by bylo krásný a voňavý, kdyby se teď neukázalo, že si ten výzkum tak trochu poupravil.[1] Rosenhanovi spolupracovníci v nemocnicích hlásili občas i nějaké další symptomy, třeba sebevražedné sklony, takže to s tou diagnostikou tak horké nebylo. Nesedělo tam ještě dost dalších věcí, ale co nejhůř, on evidentně zamlčel údaje, které odporovaly jeho hlavní tezi. Je tohle košér? Je tohle ten způsob, jak se má dělat věda? Proč si myslel, že by ho nikdo neposlouchal, kdyby výsledky nebyly čistě černé nebo bílé? Ubralo by to snad naléhavosti zjištěných faktů?
Když se rozhlídnu kolem a vidím tuny závěrečných prací postavených na dotaznících vyplněných doma na koleni, v lepším případě ve spolupráci s rodinou a kamarády, tak si řikám, jestli neni na čase se taky inspirovat. Takhle nějak bych asi tak nějak taky mohla dát, no ne? Hlavní je nezapomenout na citace a dát průchod svým literárním dovednostem, aby systém nenašel shodu s jinými pracemi. Ještě jsem teda nevymyslela, jak správně opsat formulaci „Hypotéza se přijímá na hladině významnosti 0,05“. Naštěstí u diplomky se nepředpokládá, že musí nutně oslovit svět, takže si můžu dovolit být se svými daty upřímná.
A nemusím to tak prožívat. Rozhodně se nechci dostat do situace, jakou jsem měla u bakalářky. Vedoucí mě vydrtil na kvalitativním výzkumu, jedenáct rozhovorů s primářema v nemocnicích, elaborát přes sto stran, sto zdrojů, hromada nervů a jeden skoro rozvod. Docela jsem na výsledek byla hrdá, když už mi to vedoucí konečně schválil a já to směla svázat do těžkých desek. Na studijní oddělení jsem to tehdy odesílala poštou. Přijdu k přepážce, tam to znuděná úřednice hodila na váhu a ani od těch svých razítek nezvedla oči, když položila tu hnusnou otázku:
„A má to nějakou hodnotu?“
Nemá. Ale pojistěte mi to na litr, ať to vypadá. Takže s chutí do toho a do konce března je hotovo.
Čus a nečum.
[1] Susan Cahalan: Stanford professor who changed America with just one study was also a liar; https://nypost.com/2019/11/02/stanford-professor-who-changed-america-with-just-one-study-was-also-a-liar