Kdo má rád mateřský plurál? Já ne. Když slyším větu: „Pokakali jsme se“, mám chuť opáčit: „Skutečně maminko – pokakali jste se? Jo aha. Miminko se pokakalo a vy jste se z toho posrala. Chápu.“ Ale neudělám to. Ve skutečnosti se trochu bojím, že bych dostala pár facek. A taky mám trochu pochopení. Ono to totiž hodně svádí. Když se vám narodí miminko, tak už neděláte nic sama. Nikdy. Spolu vstáváte, spolu snídáte, spolu jdete nakupovat a co já vím, co ještě. Vlastně i když by byl člověk chvilku rád sám, tak není. Najednou se otevřou dveře (sakra, já se nezamkla) a za nima se nevinnost sama ptá: „Máma dělá co? Máma kaká?“. Takže s tím plurálem to až tak neodsuzuji. Občas se člověk přeřekne.
Navíc, v tuhle chvíli ani nejde o ten mateřský plurál, ale o pravé nefalšované společné chození do školky. Dítě je tam sice chvilku samo, ale ta obrovská změna a ty cesty, ty jsou společné. Vemte si jenom to vstávání. Tři roky se válíte doma (ha, ha, válíte :D), a vstáváte si, kdy chcete. Teda vstáváte, když už to opravdu jinak nejde, protože slyšíte, že si dítko už nehraje s pokličkami, ale s porcelánem po prababičce. No a najednou školka. „Maminko, prosím Vás. Takhle pozdě už nám ho sem nevoďte. My už pak máme společné aktivity.“ Po třech letech anarchie nastává řád. Rebel někde v koutku duše protestuje, ale co se dá dělat. Dítěte se zbavit potřebujete.
A tak jsme začali chodit do školky. Půl roku v kuse masírujete dítě, že bude chodit do školky, dokonce se byl v jedné i podívat. Takže první den se těší, dokonce hodně moc. Jenže když přijde na loučení, tak mu konečně dojde, že tam bude mezi cizími sám a pár slzičkám se neubráníme. Ve školce pak prý plakal jenom trošičku a jinak byl v pohodě, říká učitelka. Třetí den si jásám, že to zvládnul docela dobře. A mně už ty ranní odchody jdou taky trochu líp. Pátý den si jdete zase do školky. Ne s úsměvem, ale vcelku ochotně vedle vás to dítě ťape. Sice už od rána říká, že do školky nepůjde, že chce být s mámou doma, ale jde. Trochu jsem zaspala, asi že byl tak klidný. U vrátek do školkové zahrady se to zvíře najednou otočí a zdrhá domů. Než jsem se rozkoukala, byl v trapu. Handicapovaná miminkem za ním nemůžu utíkat, takže se mi ho podaří lapit až za tři bloky. Ještěže neběžel na hlavní silnici, polévá mě pot. Beru ho za ruku a do školky jdeme oklikou. Než mu dojde, kde to jsme, je na protesty pozdě. Posledních několik metrů ho radši nesu. Nesmí vyhrát. Nebo bude příště zase teror. Odpoledne mě vítá jako by nic, prý plakal jenom trošku a chvilku, říká. Podle učitelek byl úplně v pohodě. Asi jsou taky zvyklé na ledacos.
Nastává víkend a zase ho masíruju, aby se do školky těšil. Jde to teď hůř, protože už ví, do čeho jde. Na pondělí jsem připravená. Babička pohlídá miminko. Budu mít volné ruce. Zvíře vstává a hned hlásí, že do školky nechce. Diskutujeme celé ráno, ale je neoblomný. Tak ho oblékám a vyrážíme. Tentokrát pláče už od vrat. „Maminko, já nechci do školky. Já chci být s tebou, víš?“ Trhá mi to srdce. Vedu ho za ruku, skoro ho vláčím. Neohlížet se, nediskutovat, jdeme. Celou cestu pláče a snaží se mě přemluvit. Hrůza. Chudáček má ručičku skoro modrou, jak pevně ho držím. Na dohled od školky začne křičet z plných plic, vzteká se, beru ho a nesu. Zmítá se, vzpíná se, kope, pláče, až nemůže lapit dech. Prosí a mně je ho strašně líto. V šatně se trochu uklidní, chvilku se mazlíme. Pak ho předám učitelce, bere si ho do náručí. Asi nás slyšela. Naštěstí v téhle školce nejsou žádný hnusný důry, ale jsou na dětičky hodný. Přísný, ale hodný.
Celá takhle akce trvala míň než deset minut. Zpátky doma brečím a přemýšlím, jestli je na školku ještě moc brzy, nebo co. Veškerá moje jistota je ta tam. Obepisuju kamarádky, které tuhle zkušenost už mají za sebou. Na internetu hledám chytré rady, jak to tomu děťátku usnadnit. Nejvíc mě pobavila rada, že se ho mám zeptat, co mu na školce vadí. Prý to bude prkotina, které je snadné vyhovět. Jenže takhle chytrá už jsem byla taky, takže jsem se ještě víc rozbrečela, protože na tuhle otázku mi moje malá láska řekla: „Není tam máma. Mně se stýská, víš.“ Nervy v kýblu totálně a kloudného jsem nevymyslela nic.
Další den jsem zase čekala peklo. Navíc jsem sama potřebovala jet do školy a manžel hned po ránu vezl mladšího na očkování. Takže přes odchod do školky nejel vlak. Dítě tam prostě muselo. Jako by to tušil, tentokrát nehlásil, že nikam nejde. Prostě jsme šli. „Mámo, a ty jedeš do školy? A Erik jel k pani doktorce?“ To bylo hlavní téma. Ve školce jsme se rozloučili bez slziček. Po obědě hrdě hlásil, že už neplakal.
Další den se dokonce cestou do školy smál. Slzičky pak už nebyly ani jednou. Dokonce když měl rýmu a zůstal doma, tak si stěžoval, že nechce být doma, ale ve školce. Už tam i jednou spal a zítra bude zase. Sám od sebe si zpívá písničky, které se tam naučil. Občas i něco vypráví – třeba že „Matěj rozbil okno. Ale ne ve školce. Doma, víš? S věcma se nesmí házet!“ Většinou ale jenom řekne, že si hráli. Ani se třeba nepochlubil, že tam měli cirkus. Psy na koloběžkách a tak. Zjistila jsem to, když jsem zkoušela přístup do fotogalerie. Asi to pro něj byla normálka. Ve školce se prostě děje spousta super věcí pořád.
Jsem ráda, že se mu tam líbí. Jsem ráda, že jsem nevzala zpátečku.
Někdy je řešením prostě čas.
Ať si ten moment vypadá sebevíc beznadějně, za chvíli skončí a bude to jiné. Možná nejdřív jenom trošku a až za chvíli úplně. Ale jiné to bude. A tak si občas připomenu, že nic netrvá věčně. Naštěstí ani dětský pláč.