Bylo – nebylo, pořídili jsme si roztomilé koťátko. Bílé a zrzavě tygrované, se zelenýma očkama. Vybírali jsme ho pečlivě. Mezi těmi chlupatými kuličkami jsme si vyhlédli takové, které se chtělo nejvíc mazlit, drželo se u lidí a neschovávalo se ve křoví. Toho nezbedu, který na nás syčel a tlapkou sekal, jsme rovnou odsoudili k potupnému čekání na dalšího zájemce. Určitě si ho nevzali tak hodní lidé, jako jsme my.
Náš kocourek byl opravdu nadmíru roztomilý a mazlivý. Babička, která kočku rozhodně nechtěla a už týden nám vyjmenovávala všechny kočičí nemoci a parazity, si ho přivlastnila do postele pod deku během prvního dne. Začali jsme mu říkat Mňkoukátko. To vymyslel Alex. Prý protože kocourek tak krásně mňouká. A on opravdu tak jemně a dojímavě mňoukal.
Po pár dnech se u nás kotě trochu rozkoukalo a začalo provádět lumpárny. Už nemňoukalo tak dojemně – spíš na nás spratkovsky začalo držkovat, ať hejbneme a děláme. „Teď si chci hrát, teď mi dej nažrat. Ne tu kapsičku. Chci maso. Ty neslyšíš?“ Když několik nocí po sobě řádil a všechny budil, byl vykázán na noc na schodiště. Když jsem pak jednou v noci šla na onu místnost a on vběhl do bytu, na truc se vyčůral do čistého prádla, byl vykázán ven. Nedá se nic dělat. Z Mňoukátka se stal Mikeš. A Mikeš má bydlet venku a lovit myši. No ne?
A on je opravdu lovil. Občas jsme je nacházeli na zahradě s ukousnutou hlavou. Kocour se coural po nocích někde venku a domů chodil nad ránem. Poznali jsme to vždycky podle mňoukání, které už vůbec nebylo roztomilé. Chtěl žrát. Hned teď. V takových chvílích mu říkáme Hladomour. A když zrovna nechce žrát, tak mu říkáme Kokeš. On totiž vypadá čím dál zanedbaněji. Proti klíšťatům nepomáhají ani pipety a obojky ztratil už dva. Z chundelatého koťátka vyrostl vychrtlý kocour s krvavými šrámy na hlavě, bílá srst věčně zaprášená. Divím se, že ho nezachránila místní kočičí paní do svého útulku. Naštěstí asi v noci spí a přes den pro změnu vyspává kocour.
Kokeš si navíc začal značkovat teritorium. Bohužel podle něj do toho teritoria patří náš i babiččin byt. Asi nikdy nepochopím, jak může tak strašlivě smrdět něco, co je naživu. Kdo na kocoura šáhne, smrdí jako zmíněná šílená kočičí pani. Ale Kokeš se naštěstí mazlit už ani nechce, takže na něj nikdo nešahá. Takhle jsme si to nepředstavovali. Nedá se nic dělat, Kokeš, necháme tě vykastrovat. Bude velký šmik-šmik. Určitě chápeš, že to pro nás pro všechny bude lepší.
Objednáváme se na veterinu a v předvečer smluveného dne Kokeše k jeho nelibosti odchytávám a zavírám doma. Teda na schodiště. Domu mi nepáchne. Teda on páchne, ale domu nesmí. Rozumíme si, že jo? Ráno vstávám o něco dřív a plná odhodlání se pouštím do akce podle předem připraveného bojového plánu. Ten obsahuje dvě děti, autosedačky, kocoura, přepravku, auto a tabletku neurolu. A kdybyste měli pocit, že neurol a řízení nejdou dohromady, tak fakt jdou. Rozhodně líp, než kocour a přepravka, anebo dítě a autosedačka. K mý smůle jsem ale ten bod s neurolem vynechala. S největší radostí bych vynechala i ty další, což ale jaksi nebylo možné. Nechat doma kocoura se neshoduje s cílem mise a nechat doma děti by se nelíbilo tetě sociálce.
Takže plna elánu řídím ranní rutinu a mířím ke dveřím. Kocoura cpu do přepravky na několikátý pokus (popředu, pozadu, nohama napřed, nakonec vzhůru nohama). Děti z toho mají takové divadlo, že se nechají nandat bez většího odporu a vyrážíme. Zastavujeme u školky, kocoura necháváme v autě a jedno dítě raději v sedačce neseme s sebou. Starší dítě má vztek, že nemůže s námi a že neuvidí, jak se kastruje kocour. Naštěstí se nechává přesvědčit, aby zůstal ve školce, když mi uvěří, že ani já, ani brácha to neuvidíme. A slibuju mu video. (Kterýžto slib doufám, že zapomene).
Při návratu do auta kocour zoufale mňouká. Už mu došlo, že je v bedýnce, ze které není úniku. Máme před sebou asi deset minut jízdy, uklidňuji jeho i sebe. Na něj to nijak nezabírá a šílí čím dál víc. Podle jekotu a hluku se domnívám, že se snaží přepravku přeprat. Naštěstí nepovoluje, takže Kokeš volí jinou strategii. Od hrubé síly přechází k chemickým zbraním a v přepravce čůrá. V celém autě to okamžitě čpí tak, že mi slzí oči, i když mám otevřená okýnka. Zase jsem u svém opakující se otázky, jestli může být naživu něco, co tak příšerně smrdí. Kocour se zklidnil, v oblaku odéru se asi cítí bezpečně, takže ho není vůbec slyšet. Je ta kočka v bedýnce ještě živá? Nebo se sám otrávil? A co na to pan Schrödinger? Říkám si, jak asi vypadala situace, která ho inspirovala. Potřebovala bych z téhle naší zkušenosti také vyvodit nějakou světabornou myšlenku. Optimálně takovou, která půjde dobře prodat. Po téhle akci totiž budu potřebovat nové auto, ten smrad z něj už nedostanu. Tohle spálím, to je jasný.
Ponořena v podobných myšlenkách jsem nás dovezla bez nehody a zastávky na blinkání až na veterinu. Sestřička nás vítá slovy: „A vy jdete na co? A když jste se objednávala, s kým jste to mluvila?“ Zabouchne dveře a nechává mě koupat ve vlastním potu. Chvíli zvažuju možnost, že tam kocoura prostě nechám a uteču. Naštěstí slyším pana doktora, který nonšalantně prohlašuje, že to zvládnou o polední pauze, načež se dveře zase otevírají a my můžeme dovnitř. S námi vstupuje do místnosti i ten nehorázný smrad. Doktorovi tuhne úsměv na rtech a už se vůbec netváří nonšalantně. Možná teď chce taky utéct. Sestřička je ale rázná žena a ničeho se nebojí. Vyndavá kocoura z přepravky a se škodolibým úšklebkem oznamuje, že nemocné zvíře nemohou operovat. Naštěstí se ukazuje, že Kokeš je jenom zanedbanej, zablešenej a děsně pobitej. Je to dobrý, kocoure. Prohlídkou jsi prošel. Dneska bude velké šmik-šmik. Rozumíš mi?
Teď už jsou to tři týdny. Kocour zázračně přestal smrdět a srst má zase krásně bílou a lesklou. Neseká po nás vztekle tlapkou, když dostane místo masa kapsičku. Dokonce se s námi mazlí a občas i přede. Babička s ním konečně zase sdílí svůj gauč. Náš roztomilý kocourek Mikeš je zpátky. Podle doktora to bude trvat asi dva měsíce, než mu testosteron klesne úplně. Třeba se pak i přestane toulat po nocích. Stejně už střílí slepejma, že jo.
Naše rodina je šťastná, kocour nám všem dělá velikou radost. Jenom si nejsem jistá, co by mi na to řekl on. Kdyby věděl, co ho čeká, podškrábnul by informovaný souhlas? Souhlasil by s námi, že teď žije ten nový lepší život? Ještěže je to kocour a nemusím s nim tyhle otázky řešit. Podrbu ho pod bradou a dám mu kus masa. Dneska si ho zaslouží.