Co děti nevědí, to nepoví

Prší a je pondělí. Půlka lidi zaspala, druha půlka vstala dřív, aby kompenzovala ranní špičku. Ve školce se sešli všichni. Dětem je to jedno. Některé se vztekají, někdo hledá bačkůrku po celé šatničce, další sedí a nepřítomně hledí před sebe, nebo si vykládají s ostatními dětmi.  Rodiče se unisono snaží, aby proces převlékání proběhl co nejrychleji. Svoje děti popohání, snaží se nepřekážet, netrpělivě přešlapují a každou chvilku kontrolují hodinky. Asi jestli jim ještě nespadly z ruky.

Erik zapředl rozhovor s Terezkou a vypadá to, že už se co nevidět spolu vydají do třídy. Holčička ještě na poslední chvíli vytahuje ze skřínky náhrdelník a hrdě nám ukazuje: “To je od Elzy! A doma mam ještě korunku!” Maminka nad plastovými cetkami vrtí hlavou a poučuje: “Prosimtě, taková korunka. Tim se nechlub. Kdybys tak řekla, že máš novýho bavoráka!” Netuším, co tím chce maminka říct a evidentně to netuší ani Terezka. Už od pohledu je to ale hodná a poslušná holčička, takže se zamyslí. Chvilku se soustředí, až najde, co hledala: “Já mám novýho strejdu!”, vykřikne s nadšením a rozhlíží se, jaký zanechala dojem. Nadšení střídá zklamání a zmatek, když ji maminka místo pochvaly naštvaně pakuje do třídy.

Přítomní dospělí sice na chvilku zapomněli kontrolovat svoje hodinky, ale hned si vzpomenou, že vlastně pospíchají, a noří se dál do svého šedivého pondělního spěchu. Terezky maminka spěšně odchází ze scény a možná si ani neuvědomuje, jak pečlivě ji pozoruje její kamarádka, místní drbna.